Zobrazen 49. – 64. z 69 výsledků

Mercedes Benz SL190 W121

Rok výroby: 1963
Výkon: 105 koní
Zdvihový objem: 1 897 cm3

Počet válců/ventilů: 4/2
Hmotnost: 1 080 kg

Stav: vynikající
Katalogové číslo: 34

Po druhé světové válce se světový průmysl vzpamatovával z válečné výroby. Snažil se co nejrychleji přeorientovat na civilní výrobu, ale tak, aby mohl i výrobky úspěšně prodávat a zhodnocovat. Nejinak tomu bylo v Německu, které bylo válkou totálně rozvrácené a nutně potřebovalo vyrábět a prodávat.

„Kdo neexportuje, zahyne,“ znělo povalečnou zbídačenou Evropou. Domácí trh byl odsouván na druhou kolej, přednost dostaly devizy, případně barterové obchody. Největší pozornosti exportérů se pochopitelně těšily země se silnou koupěschopnou poptávkou – první dvě povalečné dekády šlo především o Spojené státy americké. Jejich krizí z 30. let ochromenou ekonomiku nastartovala až válka. Od roku 1942 do ukončení bojů ale nevyráběla osobní automobily. Po válce tak na „vyhladovělém“ trhu našlo kupce prakticky vše, co mělo kola. A americké automobilky neměly zájem o sportovní auta, prostě je nevyráběly.

Toho si byl vědom Max Hoffman, americký importér vozů Mercedes Benz. Přesvědčil představenstvo MB k realizaci drahého, supersportovního modelu Gullwing. Uvědomoval si, že potřebuje taky něco jako lidový sportovní vůz pro širší klientelu, pokud možno kabriolet. Tak se zrodila myšlenka ikonického 190 SL, který svým způsobem dobyl Ameriku a posunul vnímání značky správným směrem.

 

Zadání bylo jednoduché, co nejvíce se podobat Gullwingu, ale s jinou technikou a hlavně cenou. Vývoj byl neuvěřitelně rychlý. Schválen byl v září 1953. V únoru 1954 na autosalonu v New Yorku byl už vystaven první funkční prototyp. Vývoj trval jen 5 měsíců!!!! Vůz byl nakonec ještě upravován a jeho sériová verze byla představena na autosalonu v Ženevě v březnu 1955. Samotný prodej začal v květnu téhož roku.

Podvozek vycházel ze sériového vozu sedan 180 „Ponton“. Byl ale zkrácen a upraven a na něj byla navařena karoserie. Kapota motoru, kapota zavazadelníku a dveře vznikly z hliníku. S ohledem na britskou konkurenci byl velký důraz kladen na úhledné zpracování interiéru. Umělou kůží čalouněná sedadla poskytovala tělu dobrou oporu v zatáčkách. Za příplatek se montovalo třetí místo k sezeni. Umístěné bylo kolmo ke směru jízdy. Vůz bylo možno koupit i s pevnou odnímatelnou střechou hardtop, nejprve hliníkovou, později kovovou. Většina vozů se prodávala ale jen s plátěnou stahovací střechou. K přednostem tohoto vozu patřila přesnost řazení čtyř synchronizovaných stupňů, účinnost brzd i jízdní agilita. Ta ale souvisela spíše s kvalitami podvozku než výkonem motoru. Zrychleni z klidu na 100 km/h za 14,5 s patřilo spíše k průměru. Vynikající jízdní vlastnosti byly zapříčiněny i tím, že konstrukce samotných náprav byla dost shodná s Gullwingem, kde ale přenášel daleko větší výkon řadového šestiválce.

Motor v 190 SL byl nové konstrukce. Byly to vlastně 4 válce ze šestiválcového motoru vozu 300SL. Z objemu 1897 cm3 dával výkon 105 koní, rozvod OHC a 3x uložený klikový hřídel. Nejednalo se o žádný super výkonný motor, ale při hmotnosti 1080 kg umožňoval maximální rychlost 170 km/hod. Existovaly i pokusy o závodní provedení, či sporadickou účast v automobilových závodech. Vůz nebyl takto koncipován a přesto, že firma nabízela závodní kit pro závodní úpravy, MB 190 se v závodech neuplatnila a kitů se prodalo jen několik desítek.

Vůz si velmi rychle získal srdce zákazníků, hlavně žen. V USA platil dokonce za sportovní vůz pro dámy. Na sportovní vůz byl i dostatečně komfortní. O tom, že jeho konstruktéři velmi přesně odhadli vkus zákazníků svědčí i to, že za dobu výroby v letech 1955 až 1963 prodělal jen několik kosmetických vylepšení. Nakonec bylo vyrobeno téměř 26 000 těchto vozů.

Dnes jsou tyto vozy velmi žádanými exempláři pro sběratele. Větší bratr MB 300 SL Gulldwing se svojí cenou šplhá do astronomických výšek a stává se pro normální sběratele nedostupným. Proto menší bratr MB 190 SL zažívá velkou renesanci a jeho cena začala poslední roky taktéž závratně stoupat.

Vůz v naší sbírce je z poslední vyrobené série. Byla u něj provedena kompletní renovace a je ve stavu nového vozu.

Mercedes Benz SL450 W107

Rok výroby: 1971
Výkon: 220 koní
Zdvihový objem: 4 520 cm3

Počet válců/ventilů: 8/2
Hmotnost: 1 540 kg

Stav:
Katalogové číslo: 40

Historie

Mercedes Benz 107, také přezdívaný jako Nadčasový vytrvalec se vyráběl v letech 1971–1989. Byla to druhá nejdéle vyráběná řada německé automobilky Mercedes-Benz, po terénním voze Mercedes-Benz třídy G. Vozy se prodávaly pod modelovým označením SL (R107) a SLC (C107).

Vývoj

R107 a C107 převzaly komponenty podvozku modelu W 114 střední velikosti a původně je spárovaly s motory M116 a M117 používanými v řadě W108, W109, W111.

V dubnu roku 1971 byla zahájená hromadná výroba vozu R107, 350 SL k dispozici s volitelnou čtyřstupňovou kapalinovou automatickou převodovkou. Zrychlení z 0 na 100 km/h za 8 sekund.

V březnu roku 1973 došlo k zavedení 450 SL/SLC na severoamerický trh. Automobil se vyznačoval motorem o objemu 4,5 litru a 8 válci.

V září 1977 se k linii připojilo 450 SLC 5.0. Jednalo se o homologační verzi velkého kupé s novým hliníkovým pětilitrovým motorem.

Počínaje rokem 1980 byly 350, 450 a 450 SLC 5.0 nahrazeny modely 380 a 500 SLC. Zároveň byly automobily mírně upraveny, a to tak že třírychlostní automat byl nahrazen čtyřstupňovou jednotkou.

V roce 1981 byla ukončena výroba modelů 280, 380 a 500 SL a místo ní byly zvedeny nové řady, a to W126 380 a 500 SEC.

Od září 1985 bylo 280 SL nahrazeno novými 300 SL a 380 SL, 500 SL pokračovalo a 560 SL bylo zavedeno pro některé mimoevropské trhy, zejména USA, Austrálii a Japonsko.

Technické údaje

Inženýři a vývojáři automobilky Mercedes–Benz se u W107 zaměřili na drobné detaily. Například byly poprvé u tohoto modelu použity známé, doposud používané u nákladních automobilů, zadní svítilny s vodorovným žebrováním, které bránilo jejich zanášení nečistotami.

Podvozek s uzavřeným tunelem nutným pro instalaci převodovky a kardanu měl podlahový rám s podélníky a příčkami, a na něm navařenou karoserii dvoumístného roadsteru či kupé pro dvě dospělé osoby a dvě děti. Použitá ocel byla různě silná, promyšlené deformační zóny dle patentů Bély Barényiho tak pohltily při nárazech většinu energie a posádka v tzv. bezpečnostní buňce utrpěla menší újmy. Čtyřramenný volant byl vybaven teleskopickým hřídelem a hlavou s polyuretanovou výplní. Také palubní deska byla změkčená pěnou kvůli možným nárazům. Palivová nádrž nad zadní nápravou se při kolizi neprorazila.

Všechny americké modely používaly 4,5 litrový motor a byly nazývány 450 SL / SLC.

Zajímavosti

Vraťme se zpět do Německa, ikdyž trochu zůstaneme i v Americe, byť jižněji. Naučit 4,75 m dlouhé auto závodit byl hodně těžký úkol, ale zadařilo se. Velké úspěchy zaznamenalo kupé SLC hlavně v soutěžích. V roce 1978 vyhráli Andrew Cowan s Colinem Malkinem přetěžký maraton Vuelta a la América del Sud. Pět týdnů po cestách a hlavně necestách Jižní Ameriky zvládli oba borci se svým pětilitrovým Mercedesem 450 SLC nejlépe. Trasu dlouhou přes 28,5 tisíce kilometrů dokončilo jen 22 posádek z 56.

Rekordman

Díky své dlouhé kariéře drží R107 dodnes rekord v počtu vyrobených kusů mezi všemi generacemi „eselka“, do srpna 1989 jich v Sindelfingenu vzniklo 237 287. Kupé SLC zakončilo svou desetiletou kariéru na pouhých 62 888 kusech a dnes je poměrně vzácné. I ta kariéra je vlastně rekordem, žádný osobní mercedes se nevyráběl tak dlouho (třída G tak úplně osobní přece jen není). Nástupcem řady R107 se stal SL R129, který se poprvé představil v březnu 1989. Čekal jej sice kratší, ale na dnešní poměry pořád dlouhý aktivní život: vyráběl se plných dvanáct let.

 

 

Mercedes Benz SL500 W129

Rok výroby: 1996
Výkon: 320 koní
Zdvihový objem: 4 973 cm3

Počet válců/ventilů: 8/4
Hmotnost: 1 840 kg

Stav:
Katalogové číslo: 24
Mercedes-Benz SL R129, tedy 4. generace třídy SL, taky známý pod přezdívkou Žehlička, je skvostným vozem, který do světa automobilismu přivezl spoustu novinek. Již při představení v roce 1989 měl Mercedes na modelu SL rovných 20 patentů. Mezi nejzajímavější věci patří vystřelovací oblouk za hlavami posádky, který se vysune za 0.3 sekundy a chrání cestující při převrácení. Dále je vůz vybaven samonavíjecími tříbodovými bezpečnostními pásy uchycenými v sedadlech s pevným rámem z pěti hořčíkových částí, které dokázaly z části pohlcovat síly působící při bočním nárazu, a čtyřpístkové kotoučové brzdy. V neposlední řadě je součástí vozidla také elektrohydraulicky ovládaná stahovací střecha, která se dokáže stáhnout či natáhnout za 30 sekund. Zajímavá je i víceprvková náprava vzadu, díky které vůz oplývá skvělou ovladatelností při rychlé jízdě, a zároveň poskytuje dostatek požadovaného komfortu.

O legendární design se postaral Bruno Sacco a na vývoji se jako testovací jezdec podílel i tehdejší ředitel společnosti Werner Niefer, který R129 označoval za svého miláčka.

SL R129 prošlo celkem dvěma zásadními facelifty, a to v letech 1995 a 1998. Vždy se decentně obměnil vzhled, přibyla nějaká zajímavá výbava a nahradilo se, případně vylepšilo, několik motorů. S poslední modernizací se milovníci rychlé jízdy dočkali i verzí AMG – zprvu přišlo osmiválcové SL 60, které později doplnilo SL 70 a mocné SL 73 s V12, který se ukázal i v italském skvostu Pagani Zonda. Jako poslední se před koncem výroby ukázal SL 55 AMG, který později propůjčil svou techniku novější generaci SL 55 AMG R230.

Za celých 12 let výroby z tovární linky v Brémách sjelo 213 089 aut.

Mercedes Benz SL600 W129

Rok výroby: 1992
Výkon: 394 koní
Zdvihový objem: 5 987 cm3

Počet válců/ventilů: 12/4
Hmotnost: 1 980 kg

Stav:
Katalogové číslo: 25
Mercedes-Benz SL R129, tedy 4. generace třídy SL, taky známý pod přezdívkou Žehlička, je skvostným vozem, který do světa automobilismu přivezl spoustu novinek. Již při představení v roce 1989 měl Mercedes na modelu SL rovných 20 patentů. Mezi nejzajímavější věci patří vystřelovací oblouk za hlavami posádky, který se vysune za 0.3 sekundy a chrání cestující při převrácení. Dále je vůz vybaven samonavíjecími tříbodovými bezpečnostními pásy uchycenými v sedadlech s pevným rámem z pěti hořčíkových částí, které dokázaly z části pohlcovat síly působící při bočním nárazu, a čtyřpístkové kotoučové brzdy. V neposlední řadě je součástí vozidla také elektrohydraulicky ovládaná stahovací střecha, která se dokáže stáhnout či natáhnout za 30 sekund. Zajímavá je i víceprvková náprava vzadu, díky které vůz oplývá skvělou ovladatelností při rychlé jízdě, a zároveň poskytuje dostatek požadovaného komfortu.
O legendární design se postaral Bruno Sacco a na vývoji se jako testovací jezdec podílel i tehdejší ředitel společnosti Werner Niefer, který R129 označoval za svého miláčka.

SL R129 prošlo celkem dvěma zásadními facelifty, a to v letech 1995 a 1998. Vždy se decentně obměnil vzhled, přibyla nějaká zajímavá výbava a nahradilo se, případně vylepšilo, několik motorů. S poslední modernizací se milovníci rychlé jízdy dočkali i verzí AMG – zprvu přišlo osmiválcové SL 60, které později doplnilo SL 70 a mocné SL 73 s V12, který se ukázal i v italském skvostu Pagani Zonda. Jako poslední se před koncem výroby ukázal SL 55 AMG, který později propůjčil svou techniku novější generaci SL 55 AMG R230.

a celých 12 let výroby z tovární linky v Brémách sjelo 213 089 aut.

Mercedes Benz SL600 W129

Rok výroby: 1995
Výkon: 394 koní
Zdvihový objem:5987 cm3

Počet válců/ventilů: 12/4
Hmotnost: 1 980 kg

Katalogové číslo: 11

Mercedes-Benz SL R129, tedy 4. generace třídy SL, taky známý pod přezdívkou Žehlička, je skvostným vozem, který do světa automobilismu přivezl spoustu novinek. Již při představení v roce 1989 měl Mercedes na modelu SL rovných 20 patentů. Mezi nejzajímavější věci patří vystřelovací oblouk za hlavami posádky, který se vysune za 0.3 sekundy a chrání cestující při převrácení. Dále je vůz vybaven samonavíjecími tříbodovými bezpečnostními pásy uchycenými v sedadlech s pevným rámem z pěti hořčíkových částí, které dokázaly z části pohlcovat síly působící při bočním nárazu, a čtyřpístkové kotoučové brzdy. V neposlední řadě je součástí vozidla také elektrohydraulicky ovládaná stahovací střecha, která se dokáže stáhnout či natáhnout za 30 sekund. Zajímavá je i více prvková náprava vzadu, díky které vůz oplývá skvělou ovladatelností při rychlé jízdě, a zároveň poskytuje dostatek požadovaného komfortu.
O legendární design se postaral Bruno Sacco a na vývoji se jako testovací jezdec podílel i tehdejší ředitel společnosti Werner Niefer, který R129 označoval za svého miláčka.

SL R129 prošlo celkem dvěma zásadními facelifty, a to v letech 1995 a 1998.

V roce 1994 si prošel vůz drobnými změnami, které se odrazily v modelové řadě z roku 1995. například počítadlo km bylo přepnuto z mechanického na elektronické, v automobilu byla možnost pro přenosný mobilní telefon s hlasovou aktivací vytáčení. Přibyly také nově jasné indikátory předních směrových světel u modelů US SPEC.

Vždy se decentně obměnil vzhled, přibyla nějaká zajímavá výbava a nahradilo se, případně vylepšilo, několik motorů. S poslední modernizací se milovníci rychlé jízdy dočkali i verzí AMG – zprvu přišlo osmiválcové SL 60, které později doplnilo SL 70 a mocné SL 73 s V12, který se ukázal i v italském skvostu Pagani Zonda. Jako poslední se před koncem výroby ukázal SL 55 AMG, který později propůjčil svou techniku novější generaci SL 55 AMG R230.

Za celých 12 let výroby z tovární linky v Brémách sjelo 213 089 aut.

Mercedes Benz SLR McLaren W199

Rok výroby: 2004
Výkon: 617 koní
Zdvihový objem: 5 439 cm3

Počet válců/ventilů: 8/3
Hmotnost: 1768 kg

Stav: perfektní
Katalogové číslo: 51

Mercedes-Benz SLR McLaren je vůz, který patří do kategorie Grand Tourer a byl vyvinutý společně firmou Mercedes-Benz a britskou automobilkou McLaren Automotive. Prodával se v letech 2003-2010. V té době obě firmy úzce spolupracovali při závodech Formule 1, a tak byl tento automobil logickým pokračováním jejich spolupráce. SLR je zkratka pro „Sport Leicht Rennsport“ (Sport Light Racing), a je poctou legendárnímu závodnímu vozu Mercedes-Benz 300 SLR z 50. let minulého století.

Celkem se vyprodukovalo 2 157 kusů tohoto vozu ve všech jeho modifikacích. Zajímavostí je, že firma plánovala vyrobit celkem 3 500 kusů při roční produkci 500 kusů. Těchto čísel nebylo nikdy dosaženo a výroba byla nakonec ukončena dříve.

Základní verzí bylo dvoudveřové, dvoumístné kupé. K dostání byla ale i verze roadster a závodní verze GT. Jedna z limitovaných modifikací (s označením 722 Edition) odkazovala na slavné vítězství anglického závodníka Stirlinga Mosse se spolujezdcem Denisem Jenkinsonem ve voze Mercedes-Benz 300 SLR se startovním číslem 722 v Mille Miglia v roce 1955. Dokonce vznikla i samotná edice tohoto vozu s označením SLR Stirling Moss, která využívá Speedster styling, jenž neobsahuje střechu nebo čelní sklo vozu.

Základní verze měla motor o objemu 5,4 litru, přeplňování kompresorem, dva mezichladiče vzduchu a výkon 626 koní.

Převodovka je pětistupňová, automatická, brzdové kotouče jsou uhlíkovo-keramické o průměru vpředu 370 mm a vzadu 360 mm vzadu. Tato zcela speciální konstrukce využívala poznatků ze závodů Formule 1.

Kvůli udržení velmi nízké hmotnosti je karoserie vozu z plastu vyztuženého uhlíkovými vlákny. Má velmi propracovanou aerodinamiku, díky čemuž je vůz stabilní i při vysokých rychlostech.

Zrychlení je 3,4 s na 100km/hod, maximální rychlost 334 km/hod.

Technické údaje se lišily podle provedení a různých edicí. Vůz byl zpočátku koncipován jako supersport a pro běžné ježdění se moc nehodil. Paradoxem je, že pokud se nyní objeví nějaký vůz k prodeji, je jeho cena vyšší než u vozu nového.

Vystavený vůz patří do sbírky historických vozidel rodiny Samohýlů a řadí se tak do takzvané „svaté trojice“ vozidel Mercedes Benz s otvíráním dveří nahoru, jinak též odkazující na tvar křídel letícího racka.

Navíc se k tomuto konkrétnímu vozu váže velmi zajímavý příběh.

 

V roce 2009 si jej pořídil Tomáš Řepka, známý fotbalový bouřlivák, a to za 14,5 milionu korun.

Do Vlaďky Erbové se Řepka zakoukal během focení kalendáře v roce 2010. K focení jako dekorace posloužil právě tento nádherný vůz. Řepka u focení jako majitel vozu asistoval, přeskočila jiskra a známost z focení skončila svatbou. Manželům se poté narodil syn Markus.

Dlouho si však luxusní automobil fotbalový bouřlivák neužil. Zhruba po půl roce mu bylo státem za pomoci exekutorů auto zabaveno. Veřejností se šířily zprávy, že fotografie vozu viděl jistý zámožný šejk, který si mercedes začal nárokovat jako jemu ukradený. Několik let tak Řepkovo fáro parkovalo zaprášené v soudní úschovně zarostlé trávou, kde upadalo v zapomnění. Nedopadlo ani manželství fotbalisty a modelky. Po nějakém čase skončilo a je předmětem vzájemných sporů a soudů.

Vůz se po nějaké době dostal z policejní izolace a krátce po nástupu Řepky do vazby putoval do dražby. Automobil byl renovován do přijatelného stavu za zhruba půl milionu korun. Vyvolávací cena ve veřejné dražbě pak činila 7 milionů korun. Nakonec McLaren zakoupil zlínský podnikatel a sběratel Ladislav Samohýl do své sbírky.

Vůz má najetých pouze 20 tisíc kilometrů. Patří mezi tzv. wing–cars, tedy mezi automobily, jejíž dveře se otvírají nahoru. Podobné typy do světa byly Mercedesem vypuštěné pouze tři. Všechny jsou ve sbírce historických vozidel rodiny Samohýlů a tento konkrétní vůz zde zaujímá významné místo.

 

 

Mercedes Benz SLS AMG

Rok výroby: 2010
Výkon: 571 koní
Zdvihový objem: 6 208 cm3

Počet válců/ventilů: 8/4
Hmotnost: 1 620 kg

Stav: perfektní
Katalogové číslo: 10

Mercedes-Benz SLS AMG byl vyvinut jako supersportovní automobil bez jakýchkoliv kompromisů a nahradil v nabídce typ Mercedes-Benz SLR McLaren. SLS je první Mercedes plně vyvinutý v AMG a je považován za duchovního nástupce legendárního vozu Mercedes-Benz 300SL Gullwing z 50. let minulého století.

Vozidlo bylo představeno na IAA v roce 2009 a prodej začal v polovině roku 2010.

SLS AMG byl navržen jako moderní evoluce Gullwingu 300SL a v mnohém na něj přímo navazuje. Auto má dlouhou kapotu, prostor pro cestující je blízko zadní nápravy a zadní část vozu je krátká. SLS AMG má také speciálně přizpůsobenou funkci křídlových dveří, které se otvírají nahoru na plynových vzpěrách, nikoli ve směsi nahoru a vpřed jako u předchůdce SLR. Dveře musí být zavřeny ručně, prostě auto pro sportovce a každý ušetřený kg za elektrické mechanizmy se počítá.

Vůz byl nakonec vyráběn v několika verzích a provedeních. Jedno z nejznámějších je závodní provedení SLS AMG GT-3 pro mezinárodní závody FIA na okruzích. Bylo dokonce několik sezon používáno ve Formuli 1 jako zaváděcí vůz a safety car.

Motor je osmiválec, uspořádání do V, obsah 6,3 litru bez jakéhokoliv přeplňování a dosahuje výkonu 570 koní. Standardní převodovka je poloautomatická sedmistupňová AMG SPEEDSHIFT DCT. Standardní brzdy jsou 390 mm vpředu a 360 mm vzadu. Volitelné byly uhlíkovo-keramické kotoučové brzdy o větším průměru. Tyto brzdy poskytovaly zvýšený brzdný výkon při 40% snížení hmotnosti ve srovnání se standardním brzdovým systémem.

Vůz zrychluje z 0 na 100km/hod za 3,8 sekundy a dosahuje nejvyšší rychlosti 317 km/hod.

Přestože byl koncipován a navržen jako skutečný supersport, dal se používat i jako běžné auto do práce či města se spotřebou kolem 12 litrů.

Vystavený vůz patří do sbírky historických vozidel rodiny Samohýlů a řadí se tak do takzvané „svaté trojice“ vozidel Mercedes Benz s otvíráním dveří nahoru, jinak též odkazující na tvar křídel letícího racka.

 

 

 

Nostalgic edition 35

Rok výroby: 2016
Výkon: 130 koní
Zdvihový objem: 2 292 cm3

Počet válců/ventilů: 8/3
Hmotnost: 750 kg

Stav: perfektní
Katalogové číslo: 63

Nostalgic Edition 35B

Co je to za značku a co je to za automobily Nostalgic Edition? Proč jsou ve sbírce historických automobilů rodiny Samohýlů a zaujímají zde významné místo?

Když pan Ladislav Samohýl zakoupil dva originální vozy Bugatti GP, bylo zapotřebí je renovovat a uvést do původního, provozuschopného stavu. Originálních dobových dílů je již velmi málo a jsou značně drahé, mnohdy opotřebené. Nejznámější výrobce a dodavatel těchto náhradních dílů a i celých vozidel jako replik je argentinská firma Pur Sang. Zde byly objednány chybějící díly. Po dodání a zaplacení těchto dílů přišlo velké zklamání. Díly byly nekvalitní a nakonec i nepoužitelné. Co teď? Zvítězily klasické české vlastnosti – flexibilita, dovednost, řemeslnost a vynalézavost. První myšlenkou bylo, že si díly vyrobíme sami. Samotná příprava výroby byla, ale velmi drahá a složitá. Proč tedy odlévat ve slévárně jen 2 bloky motoru, a ne hned více? Nakonec to dopadlo tak, že byla naplánovaná a je realizovaná výroba 20 ti kusové série těchto nádherných a legendárních vozů. Vše se vyrábělo podle originálních dílů s originálními tolerancemi. Takže díly z Nostalgic Edition jsou bez problému zaměnitelné s originálními, původními díly a hotové vozy jsou k nerozeznání od původních vozů Bugatti 35 GP.

Proč název Nostalgic Edition? Je všeobecně známo, že ochrannou známku a název Bugatti, mimo jiné i slavný červeno-bílý znak z masky chladiče, zakoupila před lety firma Volkswagen pro své použití. Mimo jiné také i u automobilů Veyron. Průmyslový vzor samotných legendárních vozů Bugatti je volně k dispozici. Rodina Bugatti si jej pro sebe již neobnovila. Proto si repliky těchto vozů může vyrobit kdokoliv, ale už ne pod názvem Bugatti a bez slavného znaku na chladiči. Z tohoto důvodu se vozy jmenují Nostalgic Edition a nehrají si na originály, neboť jsou věrnými a důstojnými replikami slavných vozů.

A podle jakého modelu byly repliky vytvořeny?

Podle toho nejznámějšího –  typu Bugatti T35

Sláva tohoto typu se datuje od srpna 1924, kdy továrna Bugatti na GP Lyonu představila závodní T35. Bugatti T35 později sklidily fenomenální úspěchy a zvítězily ve více než 2 000 závodech, z toho v jednadvaceti kategorie Grand Prix. Mezi prominentními vítězi byla taková jména jako Tazio Nuvolari, Louis Chiron, Wlliam Grover-Williams nebo René Dreyfus. Nesmíme zapomenout na tu naši, paní Elišku Junkovou. Za její největší úspěch se považuje absolutně páté místo na sicilské Targa Florio (1928). Smutnou pravdou je, že v T35B se zabil 15. července 1928 na Nürburgrinu její manžel Čeněk Junek.

Vizuálně nezaměnitelné bugatky dostaly chladiče v podobě úzké podkovy. Když dosloužily na závodních tratích, často byly přestavěné osazením sportovní cestovní karosérie.

„Modrá bugatka“

Bugatti 35 se zrodilo v době, kdy se začalo pro vozy Grand Prix uplatňovat pravidlo dvoulitrových motorů. Patron nakreslil na čistý papír elegantní dlouhý řadový osmiválec, který se nejprve objevil v prototypu T28 (1921), a poté především v závodním T30 (1922–1926). Měl ventilový rozvod OHC se třemi ventily (dva sací, jeden výfukový) na válec. Lehký motor byl strojařským klenotem, jeho výroba vyžadovala přesnou a precizní práci. Četná kluzná ložiska potřebovala rozstřikovací mazání, a přesto trpěla značným opotřebením s nutností časté výměny. Model T35 dosahoval, proti zmíněným předchůdcům, až o 30 % vyšších otáček. Musely být změněny váčkový i klikový hřídel, ojnice, ložiska i mazání. Charakteristické byly též továrnou dodávaná osmi děrová kola z hliníkové slitiny s integrovanými bubny brzd, které autu vdechly charakteristický vzhled typický pro Bugatti. Jeho rozvor byl 2400 mm.

Bugatti T35A

V prosinci 1924 stálo závodní Bugatti T35B 100 000 franků, což si mohl dovolit jen opravdu zámožný zájemce. Proto v květnu 1925 továrna představila levnější verzi T35A. Ta sice vypadala opticky jako T35B Grand Prix, ale některé její komponenty pocházely z původní T30 (například uložení klikové hřídele ve třech ložizcích). Poněkud jiné byly bloky motoru i osm menších vaček z T30, T35B a T35A, které se lišily zapojením zapalovací cívky a rozdělovačem. A hlavně, model 35A byl bez kompresoru, čili měl nižší výkon a větší trvanlivost. Auta se dodávala s koly s drátěným výpletem, ale plná hliníková byla za příplatek. T35A stálo „pouhých“ 65 000 franků.

Další verze a kompresor

Patron se rozhodl stavět Bugatti 35T (T jako Targa) protože si přál, aby byl jeho tým úspěšný v nejnáročnějším závodu, a to sicilském Targa Florio, ročníku 1926. Proto zvýšil zdvih motoru o 100 mm, čímž dosáhl jeho objemu na 2262 cm3. Tah se podařil. V čele závodu se řítila tři tovární T35T, a to v pořadí Costantini, Minoia a Goux. Pátý dojel Dubonnet se soukromým vozem. Celkem cílem projelo 12 závodníků, z toho 7 na autech vyrobených v Molsheimu. Podobně si Bugatti vedla na tarze v dalších ročnících až do roku 1930. Typu T35T bylo postaveno pouhých 7 kusů, neboť regule Grand Prix omezovaly objem motoru na dva litry. V letech 1927–1930 vzniklo 45 kusů modelu T35B, které nebyly ničím jiným než T35T navíc vybavené kompresorem Roots. První výkresy kompresorů se datují do května 1926. To umožňovalo motoru o objemu 2262 cm3 dosahovat nejvyšší výkon 138 koní. Auto zvítězilo v GP Francie v roce 1929. T35B mělo, oproti jiným typům, poněkud větší chladič, jehož umístění bylo posunuto poněkud vpřed. Další verzí bylo Bugatti Type 35 C z let 1927–1930. Jednalo se o T35 s motorem o objemu 1991 cm3 s kompresorem Roots. Jeho nejvyšší výkon činil 127 koní. Celkem bylo vyrobeno 50 kusů T35C. Vyhrály GP Francie v letech 1928 a 1930. Pravdou je, že jednotlivé verze, ale i příbuzné T39 a T43, od sebe lze jen velmi obtížně rozlišit. Ettore Bugatti již v té době používal stejné díly a části vozů do několika typů těchto vozů, čímž docházelo ke zlevnění produkce a unifikaci dílů. I v této záležitosti tak velmi předběhl dobu, ostatní se k podobné praxi uchýlili až o mnoho let později.

Jak je vidět, firma Samohýl na sebe může být patřičně hrdá. Zhotovit dokonalou a funkční repliku snad nejslavnějšího závodního vozu všech dob, to není špatná vizitka všech lidí, kteří se na projektu Nostalgic Edition podíleli a stále podílí.

 

 

 

Porsche 356

Rok výroby: 1961

Výkon: 75 koní
Zdvihový objem: 1 582 cm3

Počet válců/ventilů: 4/2
Hmotnost: 935 kg

Stav: funkční

Katalogové číslo: 53

Ferdinand Porsche založil svou návrhářskou dílnu již v roce 1931. Avšak první vůz, který nesl jeho jméno byl až typ 356 z roku 1950. Jednalo se o malá sportovní vozidla, která nezapřela podobnost s dalším vozem navrženým Ferdinandem Porschem. Mluvíme o Volkswagenu Broukovi. Tento vůz zajistil v 50. letech svému konstruktérovi Ferdinandovi Porschemu vynikající pověst. Vůz je dodáván ve variantě kupé, kabriolet a speedster.

Vůz z naší sbírky je provedení 356 B z roku 1961, ale již model roku 1962. Od původního provedení se lišil hlavně vyšší přídí a jinými větracími mřížkami na zádi. Dodával se ve formě Roadster (odvozené od speedsteru) nebo jako coupe Karmann se stupňovitou zádí. Nejlepším nabízeným typem byl model Super s max. rychlostí 175 km/h.

Provedení 356 C se stalo posledním modelem série. Bylo vybavené kotoučovými brzdami na všech kolech a výkonem až 80 koní.

Náš vůz má výkon 75 koní, objem 1 600 cm2 a je provedení „S“. Motor byl klasický plochý čtyřválec z VW brouk, patřičně upravený na vyšší výkon se sportovní charakteristikou. Vůz byl na svou dobu velmi sportovní. Pyšnil se vynikajícím aerodynamickým tvarem, perfektním podvozkem a vynikal kvalitním dílenským zpracováním.

Značka Porsche již od prvopočátků svého fungování slouží jako základ pro závodní vozy a tyto dosahují vynikajících výsledků. Typ 356 se zasloužil o slávu vozů Porsche a měl i nemalý obchodní úspěch. Vyrobeno bylo více jak 76 000 kusů, a to mezi lety 1950-1965. Nástupcem se stal neméně slavný typ 911, ale to už je jiná historie.

Škoda 1000 MB

Rok výroby: 1968
Výkon: 42 koní
Zdvihový objem: 988 cm3

Počet válců/ventilů: 4/2
Hmotnost: 765 kg

Stav: dobrý
Katalogové číslo: 107

Po znárodnění průmyslu v roce 1948 bylo řízeno veškeré dění ve společnosti ústřední výborem komunistické strany. Tedy i to, kdy se bude vyrábět nový automobil, jaké bude mít parametry a kolik se bude investovat do jeho vývoje a do výrobní technologie.

Takže to nebylo vůbec jednoduché a i další stranické výbory měly rozhodující pravomoci, ne konstruktéři nebo zákazníci…….

No a samotná cesta k vozu Škoda 1000 MB?

V roce 1954 byla ustavena komise pro lidový vůz, jejímž úkolem bylo doporučit základní charakteristiky navrhovaného vozu pro sériovou výrobu.

V roce 1955 ministerstvo automobilového průmyslu a zemědělských strojů tato doporučení úředně schválilo. Mělo se jednat o nejméně čtyřmístný automobil, jeho pohotovost se měla pohybovat kolem 700 kg a spotřeba mezi 6 až 7 l/100 km.

Byl to první sériově vyráběný automobil Škoda se samonosnou karosérií, zároveň první s koncepcí pohonu „vše vzadu“ (tedy motor vzadu a pohon zadní nápravy). Od začátku roku 1956 vznikaly první prototypy lidového vozu. V květnu téhož roku stály v AZNP tři prototypy. Jednalo se o 976, 977/I a 978. Zbývající prototypy měly být postaveny do konce roku.

Pro různé karoserie prvních prototypů bylo charakteristické dvoudveřové provedení a také poněkud skromné rozměry, které značí jistou opatrnost plynoucí z nedostatečných zkušeností se samonosnou konstrukcí. Na projektu 976 pracoval Ing. Rudolf Vykoukal, tvůrce Jawy Minoru I a II.

Již v průběhu roku 1956 probíhaly jízdní zkoušky. Výsledky napovídaly, že se rozhodne mezi koncepcí „vše vzadu” a „vše vpředu.” Prvořadým hlediskem byly pochopitelně výrobní náklady. Heslo znělo za málo peněz hodně muziky. Vedení společnosti stálo v tu chvíli mezi dvěma mlýnskými kameny, a to očekáváním zákazníků a představami stranických a vládních orgánů. Ty však měly základní podmínku – žádný dovoz dílů, žádné nákupy za devizy, všechno se vyrobí doma.

Po dlouhých úvahách se přiklonilo k variantě motoru vzadu a pohon zadních kol při zachování nízké hmotnosti. K protagonistům této koncepce patřily na přelomu 50. a 60. let automobilky Volkswagen, Fiat, Renault a NSU. V té době dosahovala výroba malých evropských automobilů s motorem vzadu více než 50% celkové produkce vozidel nižší třídy. Zmíněná koncepce postavila ale automobilku do pozice omezené variability výrobku. Žádné kombi, žádný pick-up či jiné užitkové verze.

V roce 1957 se poprvé objevila čtyřdveřová tzv. panelová karoserie. Jednalo se o samonosný skelet na nějž se montovaly blatníky, dveře, kapota a víko zavazadlového prostoru. Tento princip byl zkoušen na dvou variantách, a to na klasickém sedanu a na vagonové karoserii. Vůz typu 989 téměř neměl příď. Toto řešení sice splňovalo představy o aerodynamickém tvaru, ale estetická stránka spíše pokulhávala.

V roce 1958 bylo rozhodnuto, že budoucí vůz bude mít čtyřdveřovou karoserii sedan, jejíž základní tvar musí působit příznivě. Počátkem roku 1959 vznikl první prototyp, který v sobě zahrnoval všechny dosavadní požadavky. Další úpravy, jež vedly k vývoji dalšího prototypu, který už byl tak blízký konečnému tvaru, že dostal i název Favorit. V letech 1963 a 1964 se karoserie ještě upravovala s ohledem na subdodavatele, aby bylo možno vůz představit v konečné podobě. Údajně na poslední chvíli upravoval karosář Jaroslav Kindl tvar blatníku pro hlavní světlomety. Posunul je o 120 mm dozadu a tím zlepšil stabilitu při bočním větru. Celkový vývoj karoserie si vyžádal půl milionu hodinu práce. Karosérie se nakonec podařilo vyřešit ke všeobecné spokojenosti a vůz byl při malých rozměrech i velmi prostorný a pohodlný.

Mladoboleslavští technici dosáhli během krátké doby velmi dobré úrovně. Nová škodovka měla čtyřválcový kapalinou chlazený motor o objemu 988 cm3 a výkonu 42 koní. Nejvyšší dosažená rychlost dosahovala až 120 km/h. Definitivně zvolený čtyřválec OHV patřil ve své době k nejmodernějším litrovým motorům v Evropě, a to zejména díky zvolené technologii výroby bloku a některým dalším dílům vyráběným tlakovým litím hliníku do formy. Zasloužil se o něj Ing. Josef Polák, který pocházel z rodiny českého velkostatkáře a tento princip si nechal patentovat již v roce 1922. Velkou škodou bylo, že uvažovaný motor s rozvodem OHC vypadl z úvah až ve finále. Vůz by byl ještě kvalitnější. I tak v té době vznikl velmi pokrokový motor, neboť jej s různými úpravami používala Škoda téměř 40 let.

Vůz nakonec dostal název Škoda 1000 MB a ne uvažovaný Favorit, ten přišel až později. Vůz byl na tu dobu vyvážený a pyšnil se moderní konstrukcí. Aby bylo dosaženo zadaných cílů v počtu vyráběných kusů vozu, byla v Mladé Boleslavy postavena zbrusu nová továrna pro výrobu tohoto typu. Opět se firmě Škoda podařilo neskutečné. Továrna byla na nejmodernější úrovni a neudělala by ostudu kdekoliv v Evropě. Poprvé v historii byly přímo do firmy soustředěny i všechny potřebné provozy, technologie a odpadlo dovážení mnoha komponentů od subdodavatelů.

Vůz byl poprvé oficiálně představen v polovině roku 1964 a setkal se s velmi kladným přijetím. Byl velmi dobře hodnocen i v zahraničí. Souběžně s uvedením vozu na trh se dostavovala i nová továrna a v ní se naplno začala nová auta vyrábět v roce 1965. V roce 1968, kdy se již pracovalo na třísměnný provoz se zde vyrobilo 111 386 kusu vozů „MB“. Celkově bylo v období 1964-1969 vyrobeno 443 141 kusů.

Původně byl tento typ uvažován jako lidový vůz, který měl přispět zásadní měrou k motorizaci socialistické společnosti. To se mu i podařilo, i když ne docela. Nemalá část produkce šla na vývoz, jako zdroj valut pro národní hospodářství. Domácí zájemci museli počkat a před prodejnami kempovali se spacáky. Hlavní problém vozu byl v jeho koncepci, která se velmi rychle stala zastaralou a režim kvůli své nepružnosti nebyl schopen a hlavně ochoten reagovat. Takže koncepce vozu „vše vzadu“ zůstala ještě mnoho let poté, co se svět automobilů ubíral úplně jiným směrem. Ale to už je zase jiná kapitola historie.

 

Škoda 1101 – Tudor

Rok výroby: 1948
Výkon: 32 koní
Zdvihový objem: 1089 cm3

Počet válců/ventilů: 4/2
Hmotnost: 940 kg

Stav: dobrý
Katalogové číslo: 105

Tyto osobní a lehké užitkové automobily byly vyráběny v Mladé Boleslavi a v jejich pobočných závodech, především v Kvasinách a Vrchlabí. Vůz Škoda 1101 byl modernizací předválečného typu Škoda Popular 1101, od kterého se lišil především upravenou karoserií. Mezi lety 1946–1950 bylo vyrobeno 71 591 vozů všech verzí z nichž velká většina byla exportována do řady zemí, nejvíce do Polska, Nizozemska a Belgie.

Technické údaje

Oproti svému předchůdci měla Škoda 1101 lehce modernizovaný motor se shodným výkonem, pružné Hardyho spojky na spojovacím hřídeli byly nahrazeny křížovými klouby, na přední nápravě původní třecí tlumiče vystřídaly tlumiče pákové hydraulické. Standartně byla montována čtyřstupňová převodovka. Na zcela nové palubní desce došlo k nahrazení samotných ukazatelů sdruženým přístrojovým štítem a uprostřed se objevila mřížka s přípravou pro autorádio. Vůz nebyl standartně vybaven topením (kromě sanitní verze).

Vznik vozu

Škoda 1101 byla modernizovanou verzí vozu Škoda Popular 1101 z roku 1939. Nejmodernější předválečný typ mladoboleslavské automobilky, byl vyráběn mezi lety 1940-1944. Vývoj tohoto vozu probíhal tajně během války. Prospekt z roku 1944 již nesl kresbu vozu s karoserii velmi podobnou budoucí produkční verzi. Konečnou podobu získal nový typ během roku 1945, již krátce po skončení války.

Sériové varianty

Nehotový první prototyp, postavený ještě na starém podvozku Popularu 1101, byl představen novinářům na konci roku 1945. Prototyp byl dokončen v březnu roku 1946, a poté absolvoval propagační jízdu po Československu. Tento první vůz měl karoserii Tudor. Během dubna až října 1946 postupně vznikly karosářské varianty sanita, roadster, čtyřdveřový sedan, tudor-kabriolet a dodávka.

Modernizace

V říjnu 1947 byl předveden prototyp roadsteru s novou maskou, tvořenou pěti silnými žebry. Tuto masku dostaly všechny sériové roadstery a sedany. Ostatní osobní verze pak dostávaly novou masku od roku 1948. V polovině roku 1950 se začal montovat nový dvouramenný volant.

Škoda 1102

Tento modernizovaný typ vznikl v dubnu roku 1949. Byl téměř totožný s typem 1101. Lišil se především řadící pákou přemístěnou z podlahy na sloupek řízení pod volantem. Další změnou byl nový přední nárazník, integrovaný s karoserii. Model 1102 však starší typ nenahradil. Ve verzi 1102 vznikaly osobní vozy (především čtyřdveřové sedany), zatímco užitkové varianty byly převážně stavěny na šasi 1101.

 

 

Škoda 120

Rok výroby: 1930
Výkon

Zdvihový objem: 

Počet válců/ventilů:
Hmotnost: 

Stav: pojízdné
Katalogové číslo: 75

Na prodlouženém šasi standardního modelu byla vytvořena nádstavba pro 9-11 osob hojně používaná pro policejní složky nebo i jako turistický a výletní automobil ČEDOKU.

Škoda 130 Rapid

Rok výroby: 1987
Výkon: 58 koní
Zdvihový objem: 1 289 cm3

Počet válců/ventilů: 4/2
Hmotnost: 890 kg

Stav: pojizdné
Katalogové číslo: 100

V popisu automobilu Škoda 1000 MB, s katalogovým číslem v naší sbírce 107, je podrobně popsána cesta a vývoj automobilů Škoda s koncepcí „vše vzadu“ od výroby až k samotným zákazníkům. V době uvedení na trh v roce 1964 to byl skutečně velmi dobrý automobil. Dočkal se příznivého přijetí u odborníků a znamenal obrovský přelom v uplatněných technologiích a způsobu výroby v České republice. Vyráběl se v nové, moderní továrně a posunul Škodovku o mnoho kupředu.

V centrálně plánovaném socialistickém hospodářství se s nějakými dalšími inovacemi, a hlavně přizpůsobováním se světovým trendům v dané oblasti moc nepočítalo a neuvažovalo. Tato koncepce zůstala ve výrobě Škody auto neskutečných 26 let a samotná konstrukce motoru dokonce téměř 40 let. Nedá se říci, že by se vozy v této koncepci neinovovaly. Velmi brzy bylo jasné, že je to jen náhrada skutečného vývoje a většinou byly úpravy jen kosmetické.

V roce 1969 až 1977 byla produkována řada vozů 100/110, kterých se vyrobilo celkem   1 079 000 kusů a součástí této řady bylo i vcelku velmi povedené a hlavně populární kupé Škoda 110R.

V roce 1976 byla uvedena poslední zásadní inovace Škodovky s motorem vzadu pod označením 105/120. Vyráběla se až do konce této koncepce, a to do roku 1990, kdy byla nahrazena zcela novým vozem Favorit s motorem vpředu a pohonem předních kol. Řady 105/120 se vyrobilo celkem 2 020 000 kusů a byly na ní prováděny ještě dílčí inovace a vylepšení.

Poslední vývojovým stupněm této koncepce bylo kupé zprvu pod názvem Garde a v poslední fázi do roku 1990 pak pod názvem Rapid.

Rapid 130 byl skutečně vrcholem řady vozů s motorem vzadu. Krátkou epizodou na samotný závěr výroby byl ještě vůz s označením 135/136, tedy s motorem, který byl shodný již s typem Favorit. Náš vůz má označení Škoda 130 Rapid a to znamená, že motor měl zvětšený objem na 1 289 cm3 o výkonu 58 k, vlečenou zadní nápravu, pětistupňovou převodovku a šnekové řízení. Vycházel ze sedanů 120, ale již po úpravě M, kdy se zvětšil rozchod kol a karoserie byla mírně modernizována proti původní řadě 120. Navazoval na slavné kupé 110R a byl taktéž vyráběn v závodě v Kvasinách a v menší míře i v nové automobilce v Bratislavě. Celkem jich bylo v letech 1984 až 1988 vyrobeno 22 000 kusů.

Úplně poslední kusy škodovek s touto koncepcí byly vyrobeny na začátku roku 1990. A tak skončila éra jedné koncepce a jedné myšlenky. Závěrem se dá říci, že se i nakonec podařilo naplnit koncepci lidového vozu, kdy hlavně na konci výroby se osobní vůz stal součástí života i běžné rodiny s socialistickém Československu a i běžný občan mohl jed na dovolenou svým vlastním vozem.

 

Škoda Felicia Super

Rok výroby: 1964
Výkon: 55 koní
Zdvihový objem: 1 221 cm3

Počet válců/ventilů: 4/2
Hmotnost: 895 kg

Stav: dobrý
Katalogové číslo: 104

Škoda Felicia Super

Škoda Felicie Super se v Kvasinách narodila už koncem roku 1959 (vývoj probíhal asi rok a půl) a navazovala na předcházející model Škoda 450. Poprvé byla představena v březnu 1959 na autosalonu v Lipsku.

Největším paradoxem je, že i po více než 60 letech zůstává skutečností, že právě tato Felicia Super je vlastně posledním sériově vyráběným kabrioletem automobilky Škoda. Proto i dnes má pověst legendy a vzbuzuje patřičný ohlas a nadšení fanoušků krásných vozů, kdekoliv se objeví.

Čiperný kabriolet

Původní Felicie setrvala ve výrobě až do roku 1964, přičemž v posledních 3 letech nahradil původní agregát s objemem 1 089 cm3 větší motor o objemu 1 221 cm3. Ten byl o 5 koňských sil výkonnější, celkem tedy 55 koní, díky čemuž Felicia dostala právě i přídomek ‘Super’. Motory byly samozřejmě, pro Škodu v té době pro ni typické koncepce, OHV. Automobil dokázal vyvinout maximální rychlost 135 km/h a reálně spotřebovával zhruba 9 litrů olovnatého benzínu na 100 kilometrů.

Základ vozu byl shodný se souběžně vyráběnými sedany Škoda Octavia. Ve své době byl však vůz na velmi dobré úrovni a měl některá pokroková konstrukční řešení.

Velkou zajímavostí byla možnost dvou střech u vozu. Sériově montovaná látková se dala doplnit pevnou laminátovou střechou, čímž se z vozu rázem stalo krásné kupé s možností celoročního použití.

Nadčasové dědictví

Škoda Felicia Super je zkrátka vysloveným zhmotněním automobilového požitkářství. Před šedesáti lety byl český průmysl opravdu velmi vyspělý a nebýt temných součastí našich dějin, dost možná mohlo být všechno jinak. Člověka doslova učarují použité materiály. Vše je buď z kvalitního kovu, kůže, anebo z plastu. V zahraničí byl vůz také velmi žádaný, proto šla část produkce vozů i na vývoz. A jeho cena zde nebyla nikterak malá!

A některé detaily? Třeba mechanické ovládání stěračů, blinkrů, nebo důmyslně promyšleného topení už lze vnímat jen jako třešničku na takto nadčasovém automobilu. Škoda, že se jich do dnešního dne dochovalo v originálním stavu tak málo.

I dnes se pořádají srazy těchto krásných automobilů a lze na nich spatřit velmi ceněné vozy v původním stavu s pouhou patinou letitého používání. Oproti tomu jsou dnes k vidění i nablýskané vozy po kompletní renovaci, které jsou snad v lepším stavu, než když kdysi vyjely z továrny!

Vůz v naší sbírce je velmi raritní. Jak je vidět na přiložených fotografiích, původní majitel jej podrobil rozsáhlé „tuningové“ úpravě a ve své době s ním vítězil na soutěžích upravovaných vozů. I proto je ponechán v tomto upraveném stavu a dokládá skutečnost, že tvořivost českého člověka nezná mezí.

Škoda Octávia

Rok výroby: 1963
Výkon: 42 koní
Zdvihový objem: 1 089 cm3

Počet válců/ventilů: 4/2
Hmotnost: 920 kg

Stav: dobrý
Katalogové číslo: 109

Jedná se o osobní automobil nižší střední třídy s dvoudveřovou podvozkovou karosérií, jenž vznikl modernizací vozů Škoda 440 a Škoda 445. Výroba Octávií byla zahájena v roce 1959. Vozy s karoserii tudor byly vyráběny až do roku 1964 a verze kombi vznikala v závodě v Kvasinách až do roku 1971.

Motor byl původní s rozvodem OHV, objem byl 1 089 cm3 nebo 1 221 cm3 a výkon od 42 koní do 55 koní. Sportovní verze TS měla dokonce dva karburátory Jikov 32.

Historie

Po úspěchu, který přinesl model Škoda 440, který se rozšířil i v zahraničí, se vedení automobilky Škoda rozhodlo pokračovat s vozidlem postaveným na jeho základu. Vznikla tak Škoda Octavia. Vůz byl na první pohled velmi podobný svému předchůdci. Karoserie zůstala až na určité detaily, jako jsou přední maska, zadní světlomety apod., prakticky stejná.

Změny se dočkala přístrojová deska, která je nově plošší a přehlednější. Dále byla zcela přepracovaná přední náprava. Ta již nebyla odpružena příčným listovým perem, ale vinutými pružinami. Následkem toho byly zlepšeny jízdní vlastnosti a zároveň se zlepšila možnost seřizování geometrie nápravy. Zadní náprava zůstala víceméně původní. Octavia měla všechna kola nezávisle zavěšená, což jí dávalo na tehdejší dobu vynikající jízdní vlastnosti.

V roce 1960 se objevuje nová karosářská varianta, a to kombi. Mezi její přednosti patří zejména vnitřní prostor s plochou podlahou zavazadelníku. V následujícím roce prochází Škoda Octavia vzhledovou modernizací, která je nejvíce patrná na zadní části vozu. Zejména se jedná o změny na zadních blatnících, kam jsou umístěna elegantní „křidélka”, která jsou zakončena novými kryty světlometů ve tvaru kapky.

Kromě standartní Škody Octavia vznikají i další ostřejší verze. Jsou to Škoda Octavia Super a Škoda Octavia Touring Sport.

Vozy Škoda Octavia se staly oblíbenými nejen v zemi svého vzniku (nutno dodat, že v Československu se tehdy ještě nové osobní automobily prodávaly pouze držitelům poukazu, tj. na příděl), ale i v zahraničí. Na svou dobu se jednalo o levný, spolehlivý a dobře ovladatelný vůz. Verze s karoserií typu tudor se přestala vyrábět v roce 1964 a byla nahrazena novým typem Škoda 1000 MB. Vozy s karoserii kombi se ve výrobě udržely až do roku 1971. I přes několik nerealizovaných prototypových řad se náhradou za vůz Octavie Combi stal až za 20 let vůz Škoda Forman.

Octavia dosáhla i vynikajících sportovních výsledků, hlavně pak v automobilových soutěžích. Nejvýznamnější bylo 2. místo na legendární Rallye tisíce Jezer ve Finsku v roce 1962.

Celkem bylo vyrobeno přibližně 286 000 vozů všech verzí a tento vůz sehrál velmi významnou roli v motorizaci naší republiky. Hlavně tomu bylo poprvé, kdy na jedné platformě vnikaly různé modifikace a otevřely tuto cestu pro budoucí generace vozů z Mladé Boleslavi.

 

Škoda Octavia combi

Rok výroby: 1968
Výkon: 47 koní
Zdvihový objem: 1 221 cm3

Počet válců/ventilů: 4/2
Hmotnost: 965 kg

Stav: pojízdný
Katalogové číslo: 98

Model Škoda Octavia Combi byl vyráběn v letech 1961-1971.

Tato nová karosářská varianta Combi se objevuje v roce 1960. Vyniká svým vnitřním prostorem s plochou podlahou zavazadelníku a rychle si získalo srdce uživatelů. V následujícím roce prošla Škoda Octavia vzhledovou modernizací, která byla nejvíce patrná na zadní části vozu. Tyto vozy se staly oblíbenými nejen v zemi svého vzniku, ale i v zahraničí. Na svou dobu se jednalo o levný, spolehlivý a dobře ovladatelný vůz.

Jedná se o třídveřové pětimístné kombi. Měl motor umístěn vpředu a pohon zadních kol. Je vybavena zážehovým, kapalinou chlazeným řadovým čtyřválcem. Má výkon 47 koní a mechanickou čtyřstupňovou převodovku a dosahuje maximální rychlosti 120 km/h.

Verze s karoserii typu tudor se přestala vyrábět v roce 1964 a byla nahrazena novým typem Škoda 1000 MB. Vozy s karoserií kombi se ve výrobě udržely až do roku 1971.