Zil 117

Rok výroby: 1978
Výkon: 300 koní
Zdvihový objem:6 959 cm3

Počet válců/ventilů: 8/2
Hmotnost: 2 880 kg

Stav: pojízdný

Katalogové číslo: 248

Nejdříve vozil komunistické „papaláše”, následně v něm jezdil filmový agent britské tajné služby.

Velikost auta nepůsobí tolik obtíží jako spíše jeho ovládání. K brzdám je potřeba přistupovat s respektem. Model ZIL 114 měl v prvních letech jen bubnové brzdy, později kotoučové. Dokáže zrychlit z klidu na stovku za 13 s. Průměrná spotřeba se pohybuje okolo 30 litrů, klidně i čtyřiceti.

Reprezentační ZIL 117 se vyráběl v letech 1971 až 1983. Byl zkrácenou verzí limuzíny ZIL 114. Jednalo se o čtyřdveřový čtyř až pětimístný sedan. Motor měl umístěn vpředu a poháněna byla zadní kola. Dosahoval výkonu 300 koní při 4400 ot./min. Byl vybaven dvoustupňovou automatickou převodovkou a dosahoval maximální rychlosti 200 km/h.

Po usednutí překvapí vysoké polstrování sedaček. Na první pohled budí sedačky dojem nepohodlí, ale opak je pravdou. Komfort jízdy je neskutečný. Obdivuhodná je práce pouze třístupňové převodovky. Dnešní moderní systémy by jí mohly závidět. Při řazení nevytáčí motor, naopak ho stále drží v nízkých otáčkách.

Ve sbírce rodiny Samohýlů se zachovalo 17 ks státnických vozů ZIL a Čajka. přitom vůbec dochovány být neměly. Po vyřazení ze služeb ministerstva vnitra v průběhu osmdesátých let měly být zily i čajka z bezpečnostních důvodů sešrotovány. Po tom, co se Samohýlové zaručili, že vozidla nezneužijí a vozy budou sloužit výlučně jako výstavní exponáty. Po revoluci se v Kralupech podařilo výhodně odkoupit sklad náhradních dílů.

Nutno dodat, že si tento vůz zahrál i v Bondovce Casino Royal, kde jeho kufr sloužil jako útočiště pro 2 mrtvoly.

Jedná se o černou perlu ze sbírky Aloise Samohýla. Historii v tomto pětilitrovém osmiválci neutečete.

Stroj oplývá bezesporu technickými i estetickými kvalitami, důmyslnými řešeními i zajímavostmi. Hned na první pohled zaujme rozložitým chladičem s logem čtyř kruhů. Přitom nejde o Audi, ale elitnější a starší značku téhož zakladatele Augusta Horcha.

Mezi lety 1926 až 1937 vzniklo 25 000 ks osmiválců této značky. V kategorii nad 5 000cm3 nechávaly prodeje konkurenčního Mercedes-Benzu v nedohlednu a vážným rivalem jim zůstávaly v podstatě jen velkosériové „amerikyʺ s modernějším designem a nižší cenou. Horch byl určen do obtížnějších podmínek, které byl schopen zvládat i díky bytelnému podvozku.

Vůz má řadový osmiválcový motor o objemu 5 litrů a výkonu 120 koní. Čtyřstupňovou převodovku a dokázal při své váze téměř 3,5 tuny uhánět až 150 km/hodinu. Podvozek je rámová konstrukce, vepředu nezávislé zavěšení kol, vzadu náprava de Dion. Na tomto podvozku je posazen skutečný skvost.

Drážďanský specialista Gläser si s propracováním kabrioletu Pullman vyhrál. Střecha je ušita ze šesti vrstev, přičemž uprostřed je poskládána silná „houně.ʺ Dvě až tři osoby cestující na zadní lavici ocení dvojici výdechů topení v podlaze s regulací otočnými šoupátky. Spousty místa v podélném směru karosáři využili nejen k vestavbě sklopných nouzových sedátek pro děti nebo podřízené osoby. V této poslední sérii těchto vozů 951 byly jenom 3 tyto karoserie, je to skutečný unikát.

A historie tohoto vozu? K nám do Československa se dostal v roce 1939 a sloužil prvnímu muži Protektorátu Čechy a Morava Konstantinu von Neurathovi. Jeho nástupce Reinhard Heydrich dával přednost vozům Mercedes Benz a tak tento vůz připadl jeho zástupci Karlu Hermannu Frankovi. Tento jej používal až do konce války. Existují i důkazy, že právě v tomto voze jel Frank zkontrolovat vypálení obce Lidice. Vůz tak zanechal velmi černou stopu v našich dějinách. Po válce ale nic z toho nebránilo Klementu Gottwaldovi, aby jej nějakou dobu používal. Nakonec skončil u hasičů ve východočeských Chroustovicích a byl upraven jako tahač požární stříkačky.

V listopadu r. 1968 vyšel v Rudém právu článek s výzvou, zda by se unikátu nemělo ujmout Národní technické muzeum v Praze. To ale nejevilo valný zájem. Příležitosti se tedy chopil zlínský sběratel a vedoucí značkové prodejny AZNP Alois Samohýl. Vozidlo získal v roce 1977 po zdlouhavých jednáních, kdy hasičům mimo jiné slíbil, že Horch zrestauruje a neprodá do zahraničí. Výsledek tříleté práce a 6.200 hodin práce v dílně dnes patří k nejcennějším exponátům zlínské sbírky rodiny Samohýlů.

Category: Tag: