Zobrazen 65. – 80. z 129 výsledků

Horch 901

Rok výroby: 1938
Výkon: 80 koní
Zdvihový objem:3 500 cm3

Počet válců/ventilů: 8/2
Hmotnost: 3 000 kg

Stav: pojízdný

Katalogové číslo: 255

Horch 901 bylo vojenské osobní vozidlo střední třídy. Sloužilo především pro potřeby německé armády Wehrmacht jako víceúčelové vozidlo pro různé úkoly. Používali jej na všech bojištích 2. světové války. Motor byl odvozen z civilního vozu Horch 830 a podvozek splňoval velmi přísné podmínky zadání pro provoz v terénu. Bylo vyrobeno asi 28 000 kusů těchto vozidel.

Porsche 356

Rok výroby: 1961

Výkon: 75 koní
Zdvihový objem: 1 582 cm3

Počet válců/ventilů: 4/2
Hmotnost: 935 kg

Stav: funkční

Katalogové číslo: 53

Ferdinand Porsche založil svou návrhářskou dílnu již v roce 1931. Avšak první vůz, který nesl jeho jméno byl až typ 356 z roku 1950. Jednalo se o malá sportovní vozidla, která nezapřela podobnost s dalším vozem navrženým Ferdinandem Porschem. Mluvíme o Volkswagenu Broukovi. Tento vůz zajistil v 50. letech svému konstruktérovi Ferdinandovi Porschemu vynikající pověst. Vůz je dodáván ve variantě kupé, kabriolet a speedster.

Vůz z naší sbírky je provedení 356 B z roku 1961, ale již model roku 1962. Od původního provedení se lišil hlavně vyšší přídí a jinými větracími mřížkami na zádi. Dodával se ve formě Roadster (odvozené od speedsteru) nebo jako coupe Karmann se stupňovitou zádí. Nejlepším nabízeným typem byl model Super s max. rychlostí 175 km/h.

Provedení 356 C se stalo posledním modelem série. Bylo vybavené kotoučovými brzdami na všech kolech a výkonem až 80 koní.

Náš vůz má výkon 75 koní, objem 1 600 cm2 a je provedení „S“. Motor byl klasický plochý čtyřválec z VW brouk, patřičně upravený na vyšší výkon se sportovní charakteristikou. Vůz byl na svou dobu velmi sportovní. Pyšnil se vynikajícím aerodynamickým tvarem, perfektním podvozkem a vynikal kvalitním dílenským zpracováním.

Značka Porsche již od prvopočátků svého fungování slouží jako základ pro závodní vozy a tyto dosahují vynikajících výsledků. Typ 356 se zasloužil o slávu vozů Porsche a měl i nemalý obchodní úspěch. Vyrobeno bylo více jak 76 000 kusů, a to mezi lety 1950-1965. Nástupcem se stal neméně slavný typ 911, ale to už je jiná historie.

Mercedes Benz SL600 W129

Rok výroby: 1995
Výkon: 394 koní
Zdvihový objem:5987 cm3

Počet válců/ventilů: 12/4
Hmotnost: 1 980 kg

Katalogové číslo: 11

Mercedes-Benz SL R129, tedy 4. generace třídy SL, taky známý pod přezdívkou Žehlička, je skvostným vozem, který do světa automobilismu přivezl spoustu novinek. Již při představení v roce 1989 měl Mercedes na modelu SL rovných 20 patentů. Mezi nejzajímavější věci patří vystřelovací oblouk za hlavami posádky, který se vysune za 0.3 sekundy a chrání cestující při převrácení. Dále je vůz vybaven samonavíjecími tříbodovými bezpečnostními pásy uchycenými v sedadlech s pevným rámem z pěti hořčíkových částí, které dokázaly z části pohlcovat síly působící při bočním nárazu, a čtyřpístkové kotoučové brzdy. V neposlední řadě je součástí vozidla také elektrohydraulicky ovládaná stahovací střecha, která se dokáže stáhnout či natáhnout za 30 sekund. Zajímavá je i více prvková náprava vzadu, díky které vůz oplývá skvělou ovladatelností při rychlé jízdě, a zároveň poskytuje dostatek požadovaného komfortu.
O legendární design se postaral Bruno Sacco a na vývoji se jako testovací jezdec podílel i tehdejší ředitel společnosti Werner Niefer, který R129 označoval za svého miláčka.

SL R129 prošlo celkem dvěma zásadními facelifty, a to v letech 1995 a 1998.

V roce 1994 si prošel vůz drobnými změnami, které se odrazily v modelové řadě z roku 1995. například počítadlo km bylo přepnuto z mechanického na elektronické, v automobilu byla možnost pro přenosný mobilní telefon s hlasovou aktivací vytáčení. Přibyly také nově jasné indikátory předních směrových světel u modelů US SPEC.

Vždy se decentně obměnil vzhled, přibyla nějaká zajímavá výbava a nahradilo se, případně vylepšilo, několik motorů. S poslední modernizací se milovníci rychlé jízdy dočkali i verzí AMG – zprvu přišlo osmiválcové SL 60, které později doplnilo SL 70 a mocné SL 73 s V12, který se ukázal i v italském skvostu Pagani Zonda. Jako poslední se před koncem výroby ukázal SL 55 AMG, který později propůjčil svou techniku novější generaci SL 55 AMG R230.

Za celých 12 let výroby z tovární linky v Brémách sjelo 213 089 aut.

Hakl OT 810

Rok výroby: 1938
Výkon: 120 koní
Zdvihový objem:11 762 cm3

Počet válců/ventilů: 8/2
Hmotnost: 7 600 kg

Katalogové číslo: 215

Jedná se o bojové, polopásové, obrněné vozidlo, které vzniklo v Německu před 2. Světovou válkou. Do výzbroje německé armády se dostalo roku 1939. Vyvinula jej firma Hanomag jako typ HKL6p. Standardně mohl převážet až 13 vojáků, včetně obsluhy. Původně byl určen jako podpůrné vozidlo tankových divizí, ale nakonec se stal velmi rozšířeným vozidlem německé armády Jeho použití bylo velmi široké a vzniklo postupně množství různých modifikací.  Poháněl jej benzínový šestiválec typu Maybach HL 42 o výkonu 100 koní. Maximální rychlost byla 52 km/hod a dojezd byl 300 km.

Hakl se za války vyráběl i na území Československa ve Škodě Plzeň a firmě Bohemia v České Lípě. Po válce jich zůstalo velké množství opuštěných na našem území a byly zařazeny do výzbroje naší armády. Celkem bylo vyrobeno 15 250 kusů těchto obrněnců

Na základě velmi dobrých zkušeností s těmito vozidly bylo rozhodnuto v druhé polovině 50 tých let o výrobě vlastních polopásových vozidel pod označením OT-810. Vozidla jsou téměř identická s několika změnami. Především byla prodloužena příď vozidla z důvodů použití dieselového motoru Tatra z nákladního vozu Tatra 138 výkonu 120 koní. Motor byl chlazen vzduchem a jeho použití zvýšilo dojezd vozidla a jeho rychlost. Byl lépe opanceřován tak, aby se přizpůsobil novým podmínkám využití v boji.

Vzniklo opět množství variant a různých modifikací. Vyráběl se v letech 1958–1962 na Slovensku v Podpolianských strojírnách v Detve. Vyrobeno jich bylo asi 1 500 kusů. Ve své době to byl patrně jediný polopásově vyráběný vůz.

Z výzbroje byl nakonec definitivně vyřazen až v roce 1995 dostal se ve velkém množství do různých soukromých sbírek kde je renovován a upravován do různých podob.

Mercedes Benz S280 W108

Rok výroby: 1972
Výkon: 140 koní
Zdvihový objem:2 778 cm3

Počet válců/ventilů: 6/2
Hmotnost: 1 470 kg

Katalogové číslo: 8

Jedná se o luxusní vozy vyráběné již od roku 1965 do roku 1973. Vozy slavily úspěch nejen v západním Německu, ale i na exportních trzích včetně Severní Ameriky a jihovýchodní Asie.

Rozdíl mezi W108 a W109

Vzhledem k úspěchu dlouhého rozvoru typu 300 SE Lang, pokračovala společnost Mercedes Benz v nabídce dvou délek rozvoru pro W108 a W109. Zpočátku délka W108 označovala standartní rozvor a délka W 109 dlouhý rozvor. U modelové řady z roku 1968 se tento rozdíl změnil zavedením 280 SEL, které si ponechalo označení podvozku W108 namísto W109 a označením delšího rozvoru bylo písmeno L v označení modelu. Toto již zůstalo nadále u všech dalších modelů MB.

První série

Model W108/W109 měl premiéru na autosalonu ve Frankfurtu v roce 1965. Počáteční modelová řada se skládá ze tří modelů W 108 (250 S, 250 SE A 300 SEb a jediného modelu W 109 (300 SEL).

-Model 250 S-byl vybaven motorem M108 o objemu 2 496 cm3 s duálními dvouhlavňovými karburátory downdraft o výkonu 96 kW při 5400 otáčkách za minutu. Dosahoval maximální rychlosti 182 km/h

– Model 250 SE-měl stejný motor jako 250 S, kromě vstřikování paliva a jiného označení motoru. Výkon se zvýšil na 110kW při 5500 otáčkách.

– Modely 300 SEb a 300 SEL byly vybaveny motorem o objemu 2 996 cm3. Výkon motoru byl 125kWpři 5 400 otáčkách za minutu. Tyto modely dosahovaly nejvyšší rychlosti 200 km/h a dokázaly zrychlit na 100 km/h za 6,2 s.

Druhá série

V roce 1967 byla revidována řada šestiválcových motorů. Motor o objemu 2,5l byl rozšířen na 2,8 l.

Modely 250 S a 250 SE byly v listopadu 1967 přejmenovány na 280 S a 280 SE.

V lednu r. 1968 byla poprvé představena dlouhá varianta rozvoru 280 SEL.

Model 280 S dosahoval rychlosti 100 km/h za 12,5 s. a nejvyšší rychlosti 185 km/h.

Modely 280 SE a 280 SEL zrychlily na 100 km/h za 10,5 s a dosahovaly maximální rychlosti 193 km/h.

Do Evropy se prodávala vozidla se standartní manuální čtyřstupňovou převodovkou. K dispozici byla také čtyřstupňová automatická převodovka, což bylo celkem neobvyklé mezi automobilovými výrobci té doby. Pětistupňová manuální převodovka byla nabízena pro řadové šestiválcové motory, a to pouze mezi lety 1969 a 1972.

V roce 1966 instaloval inženýr společnosti Erich Waxenberger masivní motor 6,3 l Mercedes-Benz M100 V8 z vlajkové lodi společnosti 600 (W100) do podvozku W109 a vytvořil první velký sedan Mercedes-Benz s motorem V8. Plná výroba 300 SEL 6,3 byla zahájena v prosinci 1967. 300 SEL 6,3 dosáhl rychlosti 100 km / h za 6,5 ​​sekundy a maximální rychlosti 220 km / h (137 mph), což z něj činí nejrychlejší produkční sedan té doby. Tento titul si uchovával mnoho let.

Když byl v roce 1969 představen motor V8 o objemu 3,5 l, jedinou volbou převodovky byl čtyřstupňový automat s kapalinovou spojkou. Tento model byl odpovědí především pro Severní Ameriku, kde motory V8 tvořily hlavní motorizaci velkých sedanů. Na konci výroby této řady z něj vznikl model 450 SE, který tak symbolicky završil tuto velmi úspěšnou řadu velkých limuzín, ve kterých měla společnost Mercedes Benz v dalších letech dominovat.

Během sedmiletého období bylo vyrobeno celkem 383 361 ks.

Maserati Biturbo

Rok výroby: 1984
Výkon: 190 koní
Zdvihový objem:2 491 cm3

Počet válců/ventilů: 6/3
Hmotnost: 2 180 kg

Katalogové číslo: 106

Jedná se o dvoudveřové 2+2 kupé. Bylo představeno v prosinci roku 1981.

Historie

Auto navrhl Pierangelo Andreani, který byl i šéfem Centra Stile Maserati. Všechny modely Maserati představené od vzniku Biturba v letech 1981 až 1997 byly založeny na původní architektuře Biturbo.

Když Alejandro de Tomaso získal Maserati v roce 1976, tak měl ambiciózní plány. Chtěl spojit prestiž značky Maserati se sportovním vozem, který by byl přesto cenově dostupný a nahradit tak levnější modely, které tradičně tvořily řadu Maserati v době, kdy firmu vlastnil Citroen.

Motory

Byl to první sériově vyráběný automobil, který používal motor se dvěma turbodmychadly. To také představovalo první sériově vyráběný motor automobilu se třemi ventily na válec v této specifikaci.

V letech 1984 a 1985 modely 2,5 L V6 využívaly jediný karburátor Weber pod přetlakovou hladkou hliníkovou slitinou napájenou dvojitými turbodmychadly.

Maserati, američtí prodejci a nadšenci sportovních vozů začali experimentovat s mezichladiči.

Vývoj

222

V květnu roku 1988 modely dostaly facelift a bylo upuštěno od názvu Biturbo ve prospěch 222, tzn. dvoudveřový, dvoulitrový motor a 2. generace. Vůz nesl vizuální stopy signativního designového jazyka Gandini. Pyšnil se však více zaoblenou mřížkou a kapotou jako model 430, různými zpětnými zrcátky a spoilerem. Dvěstědvacetdvojka měla premiéru v roce 1988 na autosalonu v Turíně.

2.24v

V prosinci roku 1988 Maserati představilo nejvýkonnější variantu dvoulitrových modelů, které byly poháněny čtyřventilovým motorem na válec. Tento typ byl prvním modelem, který používal modernější obepínající přední a zadní obložení s integrovanými mlhovými světly a hluboké boční prahy.

 

Závodní

Jedná se o silnější variantu 2.24v s vyšším výkonem. Poprvé byl představen v prosinci roku 1990. Mezi lety 1991 a 1992 bylo vyrobeno pouze 230 ks a všechny byly určené pro italský trh.

 

Mercedes Benz SE 600 sedan

Rok výroby: 1996
Výkon: 394 koní
Zdvihový objem:5 987 cm3

Počet válců/ventilů: 12/4
Hmotnost: 2 180 kg

Katalogové číslo: 6

Historie

Jedná se o řadu stěžejních vozidel vyráběných mezi lety 1991-1998. Tato třída byla představena na autosalonu v Ženevě v březnu roku 1991.

Vývoj W140 začal již v roce 1981. V dalších letech byly modely testovány a v roce 1986 byl definitivně vybrán návrh Oliviera Boulaye. Od původního návrhu bylo požadováno, aby dva různé vzory chladící mřížky označovaly spodní a horní model. Podobně tomu bylo i u kulatých a obdélníkových světlometů u modelu W123. Vůz pro svoji nekompromisní mohutnost a výkony získal přezdívku „Mamut“

V roce 1998 byla řada S140 třídy S nahrazena sedany třídy W220 a kupé třídy C215 CL.

Modely

Existovaly 3 typy karoserie přeneseny z modelu W 126 a to čtyřdveřový sedan ve dvou délkách rozvoru a jedno dvoudveřové kupé. Označení W140 bylo přiřazeno standartnímu rozvoru, V140 dlouhému rozvoru a C 140 kupé.

V roce 1996 bylo kupé třídy S přejmenováno na třídu CL, a tak odtrženo od třídy S.

Delší verze Pullmann měla rozvor 4 140 mm a byla představena v roce 1995 se dvěma možnostmi motoru – S500 Pullman a S600 Pullman.

V roce 1997 byl pro papeže Jana Pavla II vyroben Landaulet Papamobile.

Jako motory se používali řadové šestiválce, motory V8 a vrcholový model V12 o obsahu 6 litrů. Všechny motory byly nové konstrukce, poprvé byl použit v této řadě dieselový agregát se 4 ventily na válec. Převodovky byly při zahájení výroby u nejmenších šestiválcových motorů i manuální, naposled ve třídě „S“. Nakonec všechny převodovky byly automatické, buď čtyř nebo pěti stupňové.

Funkce W140

U tohoto modelu byly poprvé použity některé inovace a zlepšení, které si posléze našly cestu i do ostatních modelů vozů. Například to byly:

– Zvukově izolovaná skla s dvojitou výplní, což byla nová inovace třídy S poprvé použita právě u tohoto modelu.

– W140 měl i zadní parkovací značky nebo vodící tyče. Tyto tyče se při couvání táhly od zadních rohů víka kufru a poskytovaly tak řidiči vodítko pro zadní manévry. V roce 1995 byl tento systém nahrazen systémem Parktronic založeným na sonaru, který měřil vzdálenost nárazníku od okolních překážek.

– Pozdější modely zahrnovaly stěrače čelního skla s detekcí deště, tzv dešťový senzor.

– Vůz se pyšnil dvouzónovou klimatizací.

– V roce 1995 se model S 600 Coupe stal prvním automobilem Mercedes s navigačním systémem GPS označeným jako Auto Pilot Systém.

– V roce 1996 byl představen systém hlasového ovládání Linguatronic a parkovací systém založený na sonaru Parktronic.

– Xenonové světlomety.

– Systém podvozku ESP.

– Tlumení ADS

A mnoho dalších výbav hlavně v oblasti komfortu a pohodlí posádky.

Celkem bylo vyrobeno 432 732 vozů modelu W140, z toho 406 710 bylo sedanů a 26 022 bylo kupé. Model se stal ikonou luxusních vozů a navazovaly na něj i ostatní automobilky. U Mercedes Benz na něj navázaly hlavně pozdější modely C a E. I v dnešní době je tento model velmi ceněný, a hlavně provedení V12 si udrželo punc technické dokonalosti a určité nadřazenosti.

Mercedes Benz 320A cabrio

Rok výroby: 1938
Výkon: 78 koní
Zdvihový objem:3 207 cm3

Počet válců/ventilů: 6/2
Hmotnost: 1 900 kg

Stav:  perfektní
Katalogové číslo: 76

Historie

V půli třicátých let nastal ve Stutgartu problém. Na trhu chyběl dostatečně reprezentativní šestiválcový mezičlánek, který by efektivně propojil vesměs čtyřválcové střední modely s nejvyšší, osmiválcovou řadou. Na trhu se prodávaly špičkové modely 500 K, 540 K a 770 K, ale byly velmi drahé a pro spoustu zákazníků nedostupné.

Existovala řada 290, ale ta již od roku 1933 poněkud zastarávala a nabízela jen omezený výkon. V neposlední řadě bylo potřeba udělat motor, který by dokázal pracovat na syntetický benzín, který byl vyráběný z uhlí. Německo nemělo přístup k ropě, a tak se připravovalo na tuto variantu pohonných hmot.

V Berlíně se v roce 1937 proto na autosalonu představil nový model Mercedes-Benz 320, pod interním označením W142 s šestiválcem, který se nakonec vyráběl ve všech možných variantách karoserií.

Technické údaje

Motor měl obsah 3 207 cm2, byl to řadový šestiválec s rozvodem SV, čili „spodový” motor. Maximální výkon byl 78 koní. Vůz měl 4 000 otáček a točivý moment 220 Nm při 1 700 ot/min a dosahoval maximální rychlosti 130 km/h. Motor byl tradičně umístěn vpředu a poháněl zadní kola. Převodovka byla čtyřstupňová a synchronizovaná. Brzdy byly kapalinové a bubnové s posilovačem na všechna čtyři kola.

Podvozek byl klasické koncepce s rámovou konstrukcí, Vpředu byly umístěny příčné závěsy a příčné listové pero, vzadu kyvadlová náprava (poloosy) a vinuté pružiny.

Mercedes-Benz 320 (W142) byl k dostání s podvozkem ve dvou délkách rozvoru náprav. Základním 3 300 mm a zkráceném 2 880 mm, přičemž prodejně zdaleka nejúspěšnějším se stal delší z obou podvozků. Podvozek modelu MB 320 (W142) vznikl modifikací starší konstrukce W18 s kořeny sahajícími až do hloubi dvacátých let k řadě W11. Na obou těchto podvozcích se stavělo nepřeberné množství variant a karosářských modifikací. Některé byly zcela unikátní. Podvozek sloužil i jako základ pro vojenské terénní vozidlo.

Výroba

Mercedes Benz 320 byl vyráběn ve čtyřech sériích mezi lety 1937 až 1942. Série I., II. a III., vyráběné do roku 1939 měly výše uvedený motor a rozvory 2 880 mm a 3 300 mm. Čtvrtá série dostala větší motor a to 3,4 litru, výkon však byl zachován.

Celkem bylo vyrobeno asi 7 000 vozů MB 320, z toho bylo 1 800 vozů pro potřeby armády.

Tento typ vozu Mercedes má i významnou stopu v našich dějinách. Právě ve voze Mercedes Benz 320 cabrio B (dvoudveřový, čtyřmístný vůz) jel dne 27.května 1942 říšský protektor Reinhard Heydrich. V tomto voze byl na něj československými parašutisty spáchán atentát.

Vůz z naší sbírky je klasické cabrio typu „A“, čili vůz ve specifikaci 2+1 na krátkém podvozku. Renovace byla provedena z nekompletního vraku původního vozu a dnes je ve vynikajícím, plně provozuschopném stavu a je skutečnou ozdobou naší sbírky.

Škoda Octávia

Rok výroby: 1963
Výkon: 42 koní
Zdvihový objem: 1 089 cm3

Počet válců/ventilů: 4/2
Hmotnost: 920 kg

Stav: dobrý
Katalogové číslo: 109

Jedná se o osobní automobil nižší střední třídy s dvoudveřovou podvozkovou karosérií, jenž vznikl modernizací vozů Škoda 440 a Škoda 445. Výroba Octávií byla zahájena v roce 1959. Vozy s karoserii tudor byly vyráběny až do roku 1964 a verze kombi vznikala v závodě v Kvasinách až do roku 1971.

Motor byl původní s rozvodem OHV, objem byl 1 089 cm3 nebo 1 221 cm3 a výkon od 42 koní do 55 koní. Sportovní verze TS měla dokonce dva karburátory Jikov 32.

Historie

Po úspěchu, který přinesl model Škoda 440, který se rozšířil i v zahraničí, se vedení automobilky Škoda rozhodlo pokračovat s vozidlem postaveným na jeho základu. Vznikla tak Škoda Octavia. Vůz byl na první pohled velmi podobný svému předchůdci. Karoserie zůstala až na určité detaily, jako jsou přední maska, zadní světlomety apod., prakticky stejná.

Změny se dočkala přístrojová deska, která je nově plošší a přehlednější. Dále byla zcela přepracovaná přední náprava. Ta již nebyla odpružena příčným listovým perem, ale vinutými pružinami. Následkem toho byly zlepšeny jízdní vlastnosti a zároveň se zlepšila možnost seřizování geometrie nápravy. Zadní náprava zůstala víceméně původní. Octavia měla všechna kola nezávisle zavěšená, což jí dávalo na tehdejší dobu vynikající jízdní vlastnosti.

V roce 1960 se objevuje nová karosářská varianta, a to kombi. Mezi její přednosti patří zejména vnitřní prostor s plochou podlahou zavazadelníku. V následujícím roce prochází Škoda Octavia vzhledovou modernizací, která je nejvíce patrná na zadní části vozu. Zejména se jedná o změny na zadních blatnících, kam jsou umístěna elegantní „křidélka”, která jsou zakončena novými kryty světlometů ve tvaru kapky.

Kromě standartní Škody Octavia vznikají i další ostřejší verze. Jsou to Škoda Octavia Super a Škoda Octavia Touring Sport.

Vozy Škoda Octavia se staly oblíbenými nejen v zemi svého vzniku (nutno dodat, že v Československu se tehdy ještě nové osobní automobily prodávaly pouze držitelům poukazu, tj. na příděl), ale i v zahraničí. Na svou dobu se jednalo o levný, spolehlivý a dobře ovladatelný vůz. Verze s karoserií typu tudor se přestala vyrábět v roce 1964 a byla nahrazena novým typem Škoda 1000 MB. Vozy s karoserii kombi se ve výrobě udržely až do roku 1971. I přes několik nerealizovaných prototypových řad se náhradou za vůz Octavie Combi stal až za 20 let vůz Škoda Forman.

Octavia dosáhla i vynikajících sportovních výsledků, hlavně pak v automobilových soutěžích. Nejvýznamnější bylo 2. místo na legendární Rallye tisíce Jezer ve Finsku v roce 1962.

Celkem bylo vyrobeno přibližně 286 000 vozů všech verzí a tento vůz sehrál velmi významnou roli v motorizaci naší republiky. Hlavně tomu bylo poprvé, kdy na jedné platformě vnikaly různé modifikace a otevřely tuto cestu pro budoucí generace vozů z Mladé Boleslavi.

 

Laurin &Klement G

Rok výroby: 1909
Výkon: 15 koní
Zdvihový objem:1 767 cm3

Počet válců/ventilů: 4/2

Stav: perfektní 
Katalogové číslo: 124

Jednalo se o osobní a nákladní vozidlo vyráběno firmou Laurin & Klement od roku 1908 do 1909. Dodáván byl v různých variantách, a to jako faéton, landaulet, limuzína, voiturette, sanitka, dodávka a sportovní vůz. Vyráběn byl v provedeních dvoumístných a čtyřmístných.

Motor byl řadový čtyřválec s rozvodem SV s L hlavou o objemu 1767 cm3. Byl uložen vpředu a poháněl zadní kola. Vyznačoval se výkonem 11 kW, což bylo 15 koní. Převodovka byla třístupňová.

Tuhá náprava měla listová pera, rozchod kol byl 1200 mm vpředu i vzadu. Vůz dosahoval maximální rychlosti 55–60 km/h.

U dvoudveřových vozů byl rozvor 2 260 mm a hmotnost se pohybovala okolo 650 kg.

U čtyřdveřových byl rozvor 2 600 mm a hmotnost činila 750 kg.

Celkem bylo vyrobeno 308 kusů.

Vůz v naší sbírce je jeden ze dvou dochovaných vozů tohoto modelu. Motor byl smontován podle soudobé dokumentace 12.10.1909 mechanikem Ouřeckým a byl prodán ve Vídni. Tento vůz byl nejoblíbenějším vozem zakladatele naší sbírky pana Aloise Samohýla. Koupil jej na začátku 60 tých let ve Vidnavě, malém městečku v Jeseníkách. Renovaci věnoval 2 500 hodin a vůz je dodnes ve vynikajícím stavu. Mimo jiné se tento vůz proslavil i tím, že A.Samohýl a Eliška Junková s ním absolvovali v roce 1966 vzpomínkovou jízdu k 60. výročí slavného závodu Targa Florio na Sicílii. Ve stejné sestavě se zúčastnili s tímto vozem i srazu historických vozidel v Monaku u příležitosti 100 let výročí Monte Carla. Nejen vůz, ale i Eliška Junková zde budili zaslouženou pozornost.

Vůz je nyní vystaven v ukázce sbírky našich historických vozidel na třídě Tomáše Bati 764 ve Zlíně. Můžete se na něj přijít podívat osobně.

 

Laurin &Klement Valník

Rok výroby: 1914-1920
Výkon: 38 koní
Zdvihový objem:4 713 cm3

Počet válců/ventilů: 4/2

Stav: pojízdný 
Katalogové číslo: 168

V období před 1. Světovou válkou byl sortiment výroby v automobilce L & K již velmi široký. Kromě silně se rozvíjející výroby osobních automobilů začala firma také s výrobou nákladních vozů. Dobře si byli vědomi toho, že v tomto sortimentu je velká budoucnost a je zároveň ekonomicky zajímavý. Nákladní doprava nabývala na důležitosti.

V roce 1914 automobilka uvedla na trh těžký nákladní vůz pod označením MS. Vůz měl klasickou konstrukci – motor za přední nápravou, čtyřstupňovou převodovku jakoby uprostřed a spojovací hřídelí hnanou zadní nápravu. Motor měl obsah 4,7 litru a výkon 38 koní, dosahoval maximální rychlosti 16 km/hod.

Měl robustní rám žebřinové konstrukce, nýtovaný z U profilů. Na tomto rámu vznikalo mnoho modifikací pro různé použití. Především autobusy různých typů pro hromadnou přepravu osob, valníky všech velikostí, speciální nadstavby jako třeba hasičská auta, tahače nákladů a jiné. Užitná hmotnost těchto vozů byla 1 500 – 2 000 kg.

Vůz z naší sbírky je klasický valník, který měl univerzální využití. Vůz je zajímavý také tím, že si již zahrál v několika filmech z období 1. Světové války. Náš exemplář je ve zcela provozuschopném stavu a startuje na jediné otočení startovací kliky.

Na stejném podvozku jako MS jsou v naší sbírce postaveny i další automobily. Především slavné hasičské auto, které již mnohokrát účinkovalo na různých akcích. Těsně před dokončením je i renovace velmi vzácného exempláře vozu MS z první série, které sloužilo při rozvážce piva v sudech – pivní auto, jak je pracovně nazýváno. I s těmito auty vás postupně na našich stránkách seznámíme.

 

Fiat 600D

Rok výroby: 1966
Výkon: 32 koní
Zdvihový objem: 767 cm3

Počet válců/ventilů: 4/2
Hmotnost: 660 kg

Stav: dobrý
Katalogové číslo: 108

Historie Fiatu 600 sahá až do čtyřicátých a padesátých let 20. století. Původní prototyp měl chlazený motor vzduchem. Verze představená v březnu r.1955 v Ženevě měla již kapalinou chlazený řadový čtyřválec o objemu 633 cm3, včetně litinového bloku, hlavy válců z lehkých slitin a třikrát uloženým klikovým hřídelem. Motor poskytoval maximální výkon až 22 koní. Převodovka byla čtyřstupňová se synchronizací II., III. a IV. rychlostního stupně. Všechna kola byla nezávisle zavěšena. Přední na spodním příčném listovém peru, jenž zároveň tvořilo odpružení na příčných horních ramenech. Zadní náprava byla úhlová s šikmou osou kývání a odpružena vinutými pružinami. Tlumení kmitů zajišťovaly olejové tlumiče.

Hlavními atributy nového modelu 600 měla být nízká cena, jednoduchá a robustní konstrukce a nenáročnost na servis. Ještě téhož roku byla představena verze Cabrio s odklápěcí plátěnou střechou a se stejným agregátem.

Revolucí bylo představení modelu Multipla v Bruselu roku 1956. Na podlahové a podvozkové plošině Fiatu 600 postavili italští konstruktéři trambusovou karoserii pro 6 sedících osob. Byla také případně použitelná i jako dodávka pro přepravu nákladu za pomoci vyjmutí jedné nebo obou zadních řad sedadel. Vzhledem k předpokládanému většímu zatížení dostala Multipla jinak odstupňovanou převodovku, aby byla zajištěna potřebná stoupavost. To mělo za důsledek, že se snížila maximální rychlost z 96 km/h na necelých 90 km/h.

Drobné designové změny přišly koncem 50. let, kdy Fiat 600 dostal modifikovaný motor s kompresním poměrem zvýšeným ze 7 na 7,5, čímž výkon vzrostl na téměř 25 koní. Další změny byly provedeny na brzdové soustavě.

Z hlediska vývojové řady 600 byl podstatný rok 1960, kdy pod označením Fiat 600 D přišel na trh model s novým motorem 767 cm3 a maximální rychlostí 110 km/h. Motor dostal novou mazací soustavu s odstředivým filtrem oleje v řemenici. Až v květnu roku 1964 došlo ke změně otevírání u sedanu. Multipla však zůstala zachována s původní konstrukcí. Později docházelo k drobným dílčím úpravám, které většinou představovaly přejímání konstrukčních celků z modelu 850.

Vrcholným modelem a třešničkou na dortu výroby tohoto Fiatu bylo provedení Abarth, kde závodní verze měla motor 1 000 cm2 výkon 112 koní. Vozy se účastnily různých závodů a ve své třídě patřily k absolutní špičce.

Bylo vyrobeno celkem 2 695 197 vozů tohoto typu a prodávaly se i v tehdejším Československu, a tak nebyl problém je potkávat i na cestách u nás.

Koncem roku 1969 byla výroba v Itálii ukončena.

 

 

Škoda 130 Rapid

Rok výroby: 1987
Výkon: 58 koní
Zdvihový objem: 1 289 cm3

Počet válců/ventilů: 4/2
Hmotnost: 890 kg

Stav: pojizdné
Katalogové číslo: 100

V popisu automobilu Škoda 1000 MB, s katalogovým číslem v naší sbírce 107, je podrobně popsána cesta a vývoj automobilů Škoda s koncepcí „vše vzadu“ od výroby až k samotným zákazníkům. V době uvedení na trh v roce 1964 to byl skutečně velmi dobrý automobil. Dočkal se příznivého přijetí u odborníků a znamenal obrovský přelom v uplatněných technologiích a způsobu výroby v České republice. Vyráběl se v nové, moderní továrně a posunul Škodovku o mnoho kupředu.

V centrálně plánovaném socialistickém hospodářství se s nějakými dalšími inovacemi, a hlavně přizpůsobováním se světovým trendům v dané oblasti moc nepočítalo a neuvažovalo. Tato koncepce zůstala ve výrobě Škody auto neskutečných 26 let a samotná konstrukce motoru dokonce téměř 40 let. Nedá se říci, že by se vozy v této koncepci neinovovaly. Velmi brzy bylo jasné, že je to jen náhrada skutečného vývoje a většinou byly úpravy jen kosmetické.

V roce 1969 až 1977 byla produkována řada vozů 100/110, kterých se vyrobilo celkem   1 079 000 kusů a součástí této řady bylo i vcelku velmi povedené a hlavně populární kupé Škoda 110R.

V roce 1976 byla uvedena poslední zásadní inovace Škodovky s motorem vzadu pod označením 105/120. Vyráběla se až do konce této koncepce, a to do roku 1990, kdy byla nahrazena zcela novým vozem Favorit s motorem vpředu a pohonem předních kol. Řady 105/120 se vyrobilo celkem 2 020 000 kusů a byly na ní prováděny ještě dílčí inovace a vylepšení.

Poslední vývojovým stupněm této koncepce bylo kupé zprvu pod názvem Garde a v poslední fázi do roku 1990 pak pod názvem Rapid.

Rapid 130 byl skutečně vrcholem řady vozů s motorem vzadu. Krátkou epizodou na samotný závěr výroby byl ještě vůz s označením 135/136, tedy s motorem, který byl shodný již s typem Favorit. Náš vůz má označení Škoda 130 Rapid a to znamená, že motor měl zvětšený objem na 1 289 cm3 o výkonu 58 k, vlečenou zadní nápravu, pětistupňovou převodovku a šnekové řízení. Vycházel ze sedanů 120, ale již po úpravě M, kdy se zvětšil rozchod kol a karoserie byla mírně modernizována proti původní řadě 120. Navazoval na slavné kupé 110R a byl taktéž vyráběn v závodě v Kvasinách a v menší míře i v nové automobilce v Bratislavě. Celkem jich bylo v letech 1984 až 1988 vyrobeno 22 000 kusů.

Úplně poslední kusy škodovek s touto koncepcí byly vyrobeny na začátku roku 1990. A tak skončila éra jedné koncepce a jedné myšlenky. Závěrem se dá říci, že se i nakonec podařilo naplnit koncepci lidového vozu, kdy hlavně na konci výroby se osobní vůz stal součástí života i běžné rodiny s socialistickém Československu a i běžný občan mohl jed na dovolenou svým vlastním vozem.

 

Škoda 1000 MB

Rok výroby: 1968
Výkon: 42 koní
Zdvihový objem: 988 cm3

Počet válců/ventilů: 4/2
Hmotnost: 765 kg

Stav: dobrý
Katalogové číslo: 107

Po znárodnění průmyslu v roce 1948 bylo řízeno veškeré dění ve společnosti ústřední výborem komunistické strany. Tedy i to, kdy se bude vyrábět nový automobil, jaké bude mít parametry a kolik se bude investovat do jeho vývoje a do výrobní technologie.

Takže to nebylo vůbec jednoduché a i další stranické výbory měly rozhodující pravomoci, ne konstruktéři nebo zákazníci…….

No a samotná cesta k vozu Škoda 1000 MB?

V roce 1954 byla ustavena komise pro lidový vůz, jejímž úkolem bylo doporučit základní charakteristiky navrhovaného vozu pro sériovou výrobu.

V roce 1955 ministerstvo automobilového průmyslu a zemědělských strojů tato doporučení úředně schválilo. Mělo se jednat o nejméně čtyřmístný automobil, jeho pohotovost se měla pohybovat kolem 700 kg a spotřeba mezi 6 až 7 l/100 km.

Byl to první sériově vyráběný automobil Škoda se samonosnou karosérií, zároveň první s koncepcí pohonu „vše vzadu“ (tedy motor vzadu a pohon zadní nápravy). Od začátku roku 1956 vznikaly první prototypy lidového vozu. V květnu téhož roku stály v AZNP tři prototypy. Jednalo se o 976, 977/I a 978. Zbývající prototypy měly být postaveny do konce roku.

Pro různé karoserie prvních prototypů bylo charakteristické dvoudveřové provedení a také poněkud skromné rozměry, které značí jistou opatrnost plynoucí z nedostatečných zkušeností se samonosnou konstrukcí. Na projektu 976 pracoval Ing. Rudolf Vykoukal, tvůrce Jawy Minoru I a II.

Již v průběhu roku 1956 probíhaly jízdní zkoušky. Výsledky napovídaly, že se rozhodne mezi koncepcí „vše vzadu” a „vše vpředu.” Prvořadým hlediskem byly pochopitelně výrobní náklady. Heslo znělo za málo peněz hodně muziky. Vedení společnosti stálo v tu chvíli mezi dvěma mlýnskými kameny, a to očekáváním zákazníků a představami stranických a vládních orgánů. Ty však měly základní podmínku – žádný dovoz dílů, žádné nákupy za devizy, všechno se vyrobí doma.

Po dlouhých úvahách se přiklonilo k variantě motoru vzadu a pohon zadních kol při zachování nízké hmotnosti. K protagonistům této koncepce patřily na přelomu 50. a 60. let automobilky Volkswagen, Fiat, Renault a NSU. V té době dosahovala výroba malých evropských automobilů s motorem vzadu více než 50% celkové produkce vozidel nižší třídy. Zmíněná koncepce postavila ale automobilku do pozice omezené variability výrobku. Žádné kombi, žádný pick-up či jiné užitkové verze.

V roce 1957 se poprvé objevila čtyřdveřová tzv. panelová karoserie. Jednalo se o samonosný skelet na nějž se montovaly blatníky, dveře, kapota a víko zavazadlového prostoru. Tento princip byl zkoušen na dvou variantách, a to na klasickém sedanu a na vagonové karoserii. Vůz typu 989 téměř neměl příď. Toto řešení sice splňovalo představy o aerodynamickém tvaru, ale estetická stránka spíše pokulhávala.

V roce 1958 bylo rozhodnuto, že budoucí vůz bude mít čtyřdveřovou karoserii sedan, jejíž základní tvar musí působit příznivě. Počátkem roku 1959 vznikl první prototyp, který v sobě zahrnoval všechny dosavadní požadavky. Další úpravy, jež vedly k vývoji dalšího prototypu, který už byl tak blízký konečnému tvaru, že dostal i název Favorit. V letech 1963 a 1964 se karoserie ještě upravovala s ohledem na subdodavatele, aby bylo možno vůz představit v konečné podobě. Údajně na poslední chvíli upravoval karosář Jaroslav Kindl tvar blatníku pro hlavní světlomety. Posunul je o 120 mm dozadu a tím zlepšil stabilitu při bočním větru. Celkový vývoj karoserie si vyžádal půl milionu hodinu práce. Karosérie se nakonec podařilo vyřešit ke všeobecné spokojenosti a vůz byl při malých rozměrech i velmi prostorný a pohodlný.

Mladoboleslavští technici dosáhli během krátké doby velmi dobré úrovně. Nová škodovka měla čtyřválcový kapalinou chlazený motor o objemu 988 cm3 a výkonu 42 koní. Nejvyšší dosažená rychlost dosahovala až 120 km/h. Definitivně zvolený čtyřválec OHV patřil ve své době k nejmodernějším litrovým motorům v Evropě, a to zejména díky zvolené technologii výroby bloku a některým dalším dílům vyráběným tlakovým litím hliníku do formy. Zasloužil se o něj Ing. Josef Polák, který pocházel z rodiny českého velkostatkáře a tento princip si nechal patentovat již v roce 1922. Velkou škodou bylo, že uvažovaný motor s rozvodem OHC vypadl z úvah až ve finále. Vůz by byl ještě kvalitnější. I tak v té době vznikl velmi pokrokový motor, neboť jej s různými úpravami používala Škoda téměř 40 let.

Vůz nakonec dostal název Škoda 1000 MB a ne uvažovaný Favorit, ten přišel až později. Vůz byl na tu dobu vyvážený a pyšnil se moderní konstrukcí. Aby bylo dosaženo zadaných cílů v počtu vyráběných kusů vozu, byla v Mladé Boleslavy postavena zbrusu nová továrna pro výrobu tohoto typu. Opět se firmě Škoda podařilo neskutečné. Továrna byla na nejmodernější úrovni a neudělala by ostudu kdekoliv v Evropě. Poprvé v historii byly přímo do firmy soustředěny i všechny potřebné provozy, technologie a odpadlo dovážení mnoha komponentů od subdodavatelů.

Vůz byl poprvé oficiálně představen v polovině roku 1964 a setkal se s velmi kladným přijetím. Byl velmi dobře hodnocen i v zahraničí. Souběžně s uvedením vozu na trh se dostavovala i nová továrna a v ní se naplno začala nová auta vyrábět v roce 1965. V roce 1968, kdy se již pracovalo na třísměnný provoz se zde vyrobilo 111 386 kusu vozů „MB“. Celkově bylo v období 1964-1969 vyrobeno 443 141 kusů.

Původně byl tento typ uvažován jako lidový vůz, který měl přispět zásadní měrou k motorizaci socialistické společnosti. To se mu i podařilo, i když ne docela. Nemalá část produkce šla na vývoz, jako zdroj valut pro národní hospodářství. Domácí zájemci museli počkat a před prodejnami kempovali se spacáky. Hlavní problém vozu byl v jeho koncepci, která se velmi rychle stala zastaralou a režim kvůli své nepružnosti nebyl schopen a hlavně ochoten reagovat. Takže koncepce vozu „vše vzadu“ zůstala ještě mnoho let poté, co se svět automobilů ubíral úplně jiným směrem. Ale to už je zase jiná kapitola historie.

 

Laurin & Klement B Voiturette

Rok výroby: 1907
Výkon: 9 koní
Zdvihový objem: 1 399 cm3

Počet válců/ventilů: 2/2

Stav: perfektní 
Katalogové číslo: 165

Vůz Laurin & Klement Voiturette B je pokračovatelem a nástupcem vůbec prvního sériově vyráběného vozu v monarchii Rakousko-Uhersko – Voiturette A. Připomeňme si historii vzniku automobilu na českém území.

V roce 1894 začali dva Václavové, Klement a Laurin, opravovat jízdní kola v Mladé Boleslavi. Následující rok je pod značkou Slavia začali i vyrábět. Dalším logickým krokem velmi ambiciózní společnosti byl přechod na výrobu motocyklů. V roce 1899 měli připraven k výrobě svůj první motocykl. Po obchodní stránce nebyl začátek jejich podnikání jednoduchý. Nakonec se vše podařilo a motocykly prodávané taktéž pod značkou Slavia si získaly velký respekt a staly se skvělým obchodním artiklem. Díky těmto úspěchům se z malé dílny stala prosperující fabrika s výbornou pověstí a nabídkou kvalitních výrobků. V roce 1905 nabízela továrna Laurin & Klement již devět různých typů motocyklů, od dvouválcových po čtyřválce. V rámci tehdejší monarchie neměla konkurenci.

Mezitím přišel čas na další zásadní krok, a to přesun k výrobě automobilů. Cesta to byla dlouhá a vývojových stupňů bylo zapotřebí také celá řada. Na dubnovém autosalonu v roce 1905 dvojice pánů Klement a Laurin prezentovali svůj nový motor. Dvouválec do tvaru písmene V. Tento byl předzvěstí, že výroba vlastního vozu je na spadnutí. Samozřejmě měl základ v motocyklovém motoru, ale zároveň splňoval požadavky pro pohon opravdového automobilu.

Na konci téhož roku byly hotové kompletní funkční automobily v prokazatelném počtu dvou kusů (podle některých dobových pramenů to dokonce byly tři kusy). Byly určeny k jízdním zkouškám a předváděcím jízdám a jejich fotografie se objevily i v současných novinách. Zajímavostí je, že automobilka se tenkrát rozhodovala mezi pohonem zadní nápravy pomocí řetězů nebo kardanu. Dnes se nám to zdá úsměvné, ale v té době chyběly praktické zkušenosti, a tak si každý šel svou vlastní cestou. Až po odzkoušení a reakcích zákazníků bylo zvoleno řešení, které se osvědčilo. Vůz používal francouzské označení „voiturette“, které se v pionýrských dobách používalo pro malé a lehké, většinou dvoumístné, vozíky. Původní typ používal ještě označení „A“. Mladoboleslavské „áčko“ této třídě přesně odpovídalo. Vůz byl otypován 18.ledna 1906 a slavnostně představen veřejnosti na II. Pražském autosalonu v dubnu 1906.

Pánové Laurin a Klement byli při konstrukci tohoto vozidla vedeni myšlenkou, že vůz musí být lidový, tzn. dostupný širšímu množství zákazníků, než bylo v té době běžné. Automobil byl tehdy velmi luxusní záležitostí. Nakonec se jim podařilo vytvořit velmi líbivý, elegantní a praktický vůz na vynikající technické úrovni, který si za nabízenou cenu mohly koupit spousty zákazníků.  První vůz Voiturette A je podrobně popsána pod katalogovým číslem 2 v naší sbírce. Jak se tedy lišil typ „B“ z naší sbírky od typu „A“?

Vůz má větší, čtyřmístnou, otevřenou karoserii posazenou na žebřinovém rámu, který byl vyroben z lisovaného plechu. Čtyřdobý, dvouventilový motor s rozvodem SV umístěný vpředu je konstrukčně zcela shodný se svým původním předchůdcem. Vůz má však zvětšený objem na 1 399 cm3, výkon se zvýšil ze 7 koní na 9 koní. Všechny ostatní parametry byly shodné s typem „A“, většina dílů a komponentů byla zaměnitelná. Vůz dosahoval i stejných provozních parametrů.

Díky většímu podvozku se rozšířily i možnosti jeho použití. Byla to hlavně možnost čtyřmístné karoserie a uplatnění jako dodávkový automobil. Dokonce byly vyrobeny i dva valníky. Během tří let bylo vyrobeno neskutečné množství vozů tohoto typu a to přesně 250 ks, což bylo na tehdejší dobu nevídané.

Oba typy těchto prvních automobilů se zasloužily o rozvoj motorizace a stály na počátku výroby automobilů u nás.

 

Tatra 613

Výkon: 167 koní
Zdvihový objem: 3495 cm3

Počet válců/ventilů: 8/2
Hmotnost: 1690 kg

Stav: pojízdný
Katalogové číslo: 99

Jedná se o reprezentační limuzínu vyšší střední třídy, která byla vyráběna automobilkou Tatra v období 1974-1995 jako nástupce druhé generace Tatry 603. První prototypy byly postaveny již v roce 1969.

Historie

Patří k automobilovým legendám a je výjimečná jak svou konstrukcí, tak i historii. Vůz byl vyvinut v Československu jako reprezentační automobil, určený hlavně pro nejvyšší státní úředníky a funkcionáře vládnoucí komunistické strany. Vůz nebyl volně dostupný. Byl vyráběn v pobočném závodě Tatra v Příboře v malých sériích i proto byla jeho výroba velmi drahá. Auto se dostalo do výroby až po ukončení vývoje v roce 1973 a v modernizované podobě se vyrábělo až do roku 1995, kdy bylo nahrazeno posledním osobním vozem značky Tatra 700.

Technické údaje

Tatra byla známá jako rychlé, prostorné a pohodlné vozidlo s pružným karburátorovým motorem 2×2 OHC o objemu 3,5 l s výkonem 168 koní. Dosahovala rychlosti až 190 km/h. Později se v malých počtech objevily i výkonnější motory s vyšším zdvihovým objemem. Ke konci výroby i motory se vstřikováním a výkonem až 200 koní. Tyto vozy dosahovaly rychlosti až 230 km/h. Převodovka byla nejprve čtyřstupňová a u posledních vozů pětistupňová. Karoserie byla u většiny vozidel typu sedan, existovala však i jiná provedení jako kupé, dvoumístná speciální vozidla pro záchranáře a hasiče, sanitky a montážní vozy, policejní vozy a speciální přehlídkové landaulety.

Prototypy

Na bázi technických skupin Tatry 613 byly postaveny i mnohé sportovně karosované prototypy. Nejznámějším z nich je MTX Tatra V8 z roku 1991. Dalším pokusem o modernizaci modelové řady byl prototyp Tatra Prezident.

Výroba

Celkově bylo vyrobeno jen okolo deseti tisíc vozů všech verzí a to dělá z Tatry 613 společně s její originální technickou koncepcí výjimečnou.

Ovšem se změnou politického uspořádání a hlavně neomezenou dostupností vozidel vyráběných na západ od našich hranic skončila i výjimečnost těchto reprezentativních vozů Tatra. Nic to ale neubírá na faktu, že ve své době to byly nejluxusnější vozy vyráběné v socialistických zemí a je jen škoda, že to byl poslední model, který vlastně ukončil výrobu osobních vozů Tatra vůbec.